Hovory Lohfelden kveten 2019

Zpěváci Chorea Corcontica zpívali na oslavách 1000. výročí založení Vollmarshausenu
aneb
na návštěvě v Lohfeldenu
16.-19. května 2019

Říkal jsem si, zdalipak mají kruhové objezdy nějaká jména. Konec konců, když mají jména tunely nebo mosty, proč by je nemohly mít kruhové objezdy. Nic jsem ale nenašel. V Trutnově máme asi osm kruhových objezdů, každému se nějak říká, jména však nemají. Jsou to sice stavby

dopravní infrastruktury, ale projektanti vtiskli každému tomu objezdu jakousi myšlenku. Kdyby se podávaly návrhy na jejich pojmenování, pojmenoval bych ten na Volanovské kruhový objezd "Přátelství“. To proto, že jsou na něm vlajky se symboly našich partnerských měst. Jsem však přesvědčen o tom, že jenom málo lidí z našeho města o tom ví. Jezdíme kolem a ani si takových věcí nevšímáme. Zpěváci našeho smíšeného sboru Chorea Corcontica však mají to velké štěstí, že prožili již hodně krásných chvil, které jsou plodem těchto přátelství.

Trutnov má sedm partnerských měst. Čtyři v Polsku… Kamiennou Goru, Kepno, Strzelin a Swidnici. Dvě v Německu: Lohfelden a Würzburg a na Slovensku Senici. Nejblíže to máme do polské Kamienne Gory - 31 km a nejdále od Trutnova naleznete německý Lohfelden - 634 km daleko. Právě do Lohfeldenu jsme tento rok vyrazili. Bylo to již počtvrté, co jsme byli tímto partnerským městem pozváni, abychom jim zazpívali. Tentokráte to bylo u příležitosti 1000. výročí založení obce Vollmarshausen, což je nyní součást celého Lohfeldenu. Symbol tohoto města na našem kruhovém objezdu také naleznete. Už to pro nás ale není jenom přátelství mezi městy. Je to přátelství mezi lidmi, kteří mají svá jména, své rodiny. Kteří se dokáží s druhým podělit, dát mu kousek svého času, kousek sebe. Znalci života však vědí, že se věci nedějí jen tak, samy od sebe. Tak jako se na školní sraz třídy musí najít někdo, kdo to všechno dá dohromady, kdo pozve ostatní, tak také za tímto partnerským setkáváním existuje několik dobrých a pracovitých duší, které o toto přátelství pečují. Pokud by se tyto duše nenašly, nebude žádný sraz třídy, nebude ani setkání přátel partnerských měst a svět bude chudší, smutnější a zranitelnější. Chudší bude o chybějící společné zážitky, smutnější o radost, kterou tato setkání přinášejí a zranitelnější bude, protože mu budou chybět zpevňující vazby přátelství.

Musíme tedy poděkovat za veškerou práci těm, kteří pro toto setkávání tolik dělají. Na straně Lohfeldenu to jsou především Marie-José se svým manželem Karlheinzem Kuhnem. Na straně našeho sboru je to Helena Slavíková. Musíme také poděkovat všem zastupitelům města Lohfeldenu a Trutnova, neboť s jejich pomocí a s finanční podporou obou měst se takováto setkání mohou uskutečnit. Musíme také poděkovat všem našim hostitelům, kteří nás přijímají k sobě a pečují o nás po celou dobu setkání.

Cestou autobusem si zpíváme

Lohfelden naleznete v Hesensku, poblíž Kasselu. Je to téměř uprostřed Německa. Co se velikosti a počtu obyvatel týká, je to srovnatelné s naším Dvorem Králové nad Labem. Žije zde kolem 14 000 obyvatel. Mají tři kostely, několik škol základních a středních. Na jedné z nich dokonce vyučují češtinu. Pochopitelně mají všechno ostatní, co městečko takové velikosti potřebuje, aby se zde lidem dobře žilo. Večer, když se rozsvítí světla, vidíte do nedalekého Kasselu. To je třetí největší město Hesenska s téměř 200 000 obyvateli.

Pro náš sbor je pěkná i ta cesta autobusem za našimi přáteli a vždycky se na ni moc těšíme. Člověk se znovu vrací do školních let a času školních výletů. Povídáme si a hlavně si cestou společně zpíváme. Naši hostitelé nám vždycky přijedou naproti k autobusu a rozdělí si nás po skupinkách do svých rodin, aby se o nás postarali. Aby nám dali najíst, napít, abychom měli kde spát a aby si s námi povídali. S mnohými z nich se již známe a z úsměvu na tváři, kterým nás u autobusu vítají, je vidět, že se na nás těšili.

Ulička v Marburgu se svatebčany v dobových krojích

Velkou péči věnuje jejich komise partnerství, přípravě a náplni této návštěvy. Vždy pro nás vypracují speciální program s krásným výletem. Do tohoto programu zařazují vystoupení našeho sboru před jejich publikem a my tak máme možnost vyvézt kousek české kultury, kousek toho našeho trutnovského radování se ze života.

V pátek jsme byli na výletě v Marburgu. Město plné nádherných starobylých uliček s hrázděnými domy a bohatou historií. V gotickém chrámu svaté Alžběty z třináctého století nás čekal pěkný hudební dárek v podobě koncertu varhanní hudby. Přivítal nás samotný varhaník, i když civilním povoláním zubní lékař. Pozval nás na kůr.

Nové varhany v chrámu sv.Alžběty v Marburgu

Hra na varhany je zajímavá po všech stránkách. Už samotné zvládnutí tak velkého nástroje se třemi manuály musí každého okouzlit. Ta hra rukou a nohou současně je prostě úchvatná. Nad našimi hlavami zahřměly mohutné píšťaly principálu, byli jsme prostoupeni hudbou skrz naskrz. Varhaník nám to předvedl v plné kráse a mohutnosti varhanní fugy rozevláté a hřímající. Když píšťaly zmlkly, zdálo se, že i to ticho bylo najednou větší, než jiná ticha. Člověku se až nechce tu posvátnou chvíli něčím rušit, ale potom vám na mysl přichází jiná možnost, a to sice naplnit to ticho něčím pěkným. A to je ten krásný účinek hudby, že v nás probouzí myšlenky na krásu, na své vlastní zlepšení a rozdávání dobra. Museli jsme varhaníkovi zatleskat. Kousek toho potlesku jsem věnoval naši sbormistryni Evě Slaninové, která se ochotně zhostila úlohy obraceče listů not a přepínání rejstříků. Když jsem koukal varhaníkovi přes rameno do notového partu, opravdu bych nevěděl, kdy list obrátit a už vůbec bych nevěděl, kdy přepnout rejstřík. Prý to tam bylo jasně napsané, ale já ty řádky not plné černých kuliček viděl a nevím, kde to tam bylo. Vždyť i Eva ten notový part viděla poprvé.

V chrámu sv.Alžběty v Marburgu

Abychom využili krásné akustiky tohoto chrámu, postavili jsme se po varhaníkově produkci k oltáři a zazpívali několik písní. Byl to pro nás pěkný zážitek.

Z chrámu svaté Alžběty jsme šli na oběd do starobylé hospůdky, kam nás naši přátelé z Lohfeldenu pozvali. A potom jsme občerstveni stoupali přes staré město do luterského chrámu Panny Marie. Byl to záměr nebo je to jenom hříčka náhod, že stojí tyto chrámy tak vedle sebe, Alžběta a Marie? Chrám svaté Alžběty je sice zasvěcen Alžbětě Durynské, ale Alžběta Durynská má nepochybně své jméno po biblické Alžbětě. Po Alžbětě, mamince Jana Křtitele, kterou přichází navštívit její příbuzná Panna Marie…Také v Mariině chrámu jsme si zazpívali. Žádný avizovaný koncert, i zde jsme si stoupli k oltáři vedle sebe a zazpívali si. To mám nejradši. Náhodný návštěvník, co přijde do kostela jenom tak, nešel na žádný koncert, šel jenom kolem a možná spíš ze zvyku než z nějaké jiné potřeby nakoukne dovnitř a my ho tam potěšíme zpěvem. V jeho tváří je vidět, že jsme mu udělali radost.

Šikmá věž chrámu Panny Marie Marburg

Luterský chrám Panny Marie necháváme za zády a stoupáme dalších tři sta schodů, kde se nachází dominanta Marburgu, Langrafský zámek. Cestou se ještě ohlížíme zpátky, abychom si prohlédli šikmou věž kostela Panny Marie. Člověk si znovu uvědomuje, jak je vše relativní, i ty naše lidské chyby jsou relativní. Nevíme přesně, jak došlo k tomu, že je věž tohoto kostela tak šikmá. Nachýlila ji dlouhá staletí nebo už na počátku stavby stála chyba tesařského mistra, který pomocí olovnice, či jiných tehdy dostupných pomůcek, špatně vyměřil přímý směr věže. Možná, že až teprve v okamžiku, kdy odebrali lešení okolo věže, zjistili, jak je věž šikmá. Pokud to tak bylo, dostal jistě tesařský mistr co proto. Možná byl i pro posměch všem tehdejším obyvatelům města. Možná mu o to snížili odměnu za špatně provedené dílo. Dnes je však všechno jinak a obyvatelé města jsou pyšní na svoji šikmou věž, jsou na ni hrdí a mají velkou radost, že je tak šikmá, rovnou by ji nechtěli. To si můžeme vzít jako útěchu, kdyby se nám někdy něco podobného povedlo, nebo spíš nepovedlo.

Langrafský zámek Marburg

V Langrafském zámku, který byl původně postaven jako hrad, jsme si prošli jeho historické prostory, až jsme došli do zámecké kaple. Nevím, jestli je to nějaké naše postižení, nebo dar, ale nedalo nám to a narovnali jsme se podél zdí tohoto svatostánku. Eva si stoupla tak, abychom na ni při zpěvu viděli, odmávla první takt a my znovu začali zpívat. To doopravdy nešlo odolat, akustika kaple byla nádherná. Ten zpěv má pro nás jakýsi terapeutický účinek. Člověk se musí odevzdat celý, jako byste se svlékli, už není co skrývat. Takhle to umím, lépe ne. Bereš to tak, jak to ve mně je? Jestli to není dobré, budu rád tvým žákem… Ač jsme neměli v kapli žádné jiné posluchače než sami sebe, odcházeli jsme obdarováni jeden druhým.

Odpolední posezení u kávy a dobrých koláčů v zahradní kavárně pod zámkem bylo pěknou tečkou tohoto výletu.

Posezení v kavárně pod Langrafským zámkem

Když jsme se vrátili zpátky do Lohfeldenu, bylo o čem si povídat. Na večer si každá rodina, tak jak jsme byli ubytováni, připravila ještě svůj malý program. My jsme s našimi hostiteli nejdříve poseděli v jejich pergole na zahradě u vína, a když sluníčko zašlo, šli jsme do domu na večeři. Paní Katherine Klinge je báječná kuchařka a všechno, co nám připravila, bylo výborné. Myslím, že se v tom jejím vaření projevuje kousek francouzské kuchyně. Paní Kattherine je totiž z Francie a se svým manželem Helmutem žijí v překrásném starobylém hrázděném domě, který celý opravili. Když ho v sedmdesátých letech koupili, nebyl v dobrém stavu. Jak nám Helmut vyprávěl, prováděl si hodně prací na domě sám. Helmut i Katherine jsou již v důchodu. Oba byli učitelé, Helmut učil na střední škole. Člověk ale musí obdivovat, jak citlivě je vše opraveno. Domu byl ponechán jeho starobylý ráz. V jídelně krásný vyřezávaný sekretář po rodičích z Francie. Vše do sebe tak zapadá.

Zaujaly mě staré knihy, které byly v knihovně uloženy. Prolistoval jsem si francouzsky psanou bibli z roku 1771. Dvě stě padesát let stará kniha byla krásně provedená. Na každé stránce byl rytinou vykreslený obrázek daného biblického příběhu. Snažil jsem se podle obrázku pochopit, o čem stránka francouzského textu vypráví. Musel jsem se tomu obdivovat, ale současně jsem se tomu i pousmál. Kdysi, před těmi dvě stě padesáti lety, byly bible bohatě doplňovány kresbou, aby si i negramotní lidé mohli bibli vzít do ruky, a podle obrázků poznali, o čem daný příběh vypráví. Také mně pouze tyto obrázky, po těch dvě stě padesáti letech, pomohly příběhům porozumět. Jak málo jsme gramotní, abychom porozuměli světu kolem nás. Ještě že je tu ta krásná řeč starých mistrů, která k nám dokáže tak pěkně promlouvat.

V sobotu přišel hlavní den naší kulturní partnerské mise, na kterou jsme byli pozvání. Ráno jsme zahájili v Kaufungenu. Malé městečko s pěkným údolím a slavným klášterem. Částí tohoto městečka nás provedl pan Grodzicki, který kromě jiného vzpomenul, že jeho maminka žila kdysi v Trutnově na Humburkách. Neboli jak říkáme dnes na Bojišti. Provedl nás okolo hrázděných domů, ukázal nám rytířský sál a pověděl nám o památných stavbách tohoto městečka a jeho malebném údolí, které patří mezi nejkrásnější v celém Hesensku. Staré pěkně upravené domy slouží ale doposud k běžnému životu a mají své nájemníky. V klášterním chrámu jsme si dopoledne zazpívali společně s dalším německým sborem. Byla to taková naše generálka na náš podvečerní hlavní koncert.

Přen našim vystoupením v Evangelickém kostele Vollmarshausenu

Dobrý oběd, na který jsme byli znovu pozváni do restaurace poblíž jezera, a odpolední procházka kolem byly již malým tréninkem na blížící se letní dovolenou.

Tisíc let od založení Vollmarshausenu, k tomu tisíc minut hudby a zpěvu. Náš sbor měl tu čest naplnit několik minut tohoto programu zpěvem, dovezeným z Trutnova. Vybrali jsme si pro tento program písničky a skladby převážně českých autorů. Rádi zpíváme to, co je od nás, aby to bylo pro posluchače něčím jiné a nové. Na programu jsme měli Smetanovu Českou píseň, Dvořákovo Largo z Novosvětské s naším vlastním textem. České lidové písničky v úpravě pro čtyřhlasý sbor. Také písničky ze Semaforu, které dobře znáte od táboráků. Pramínek Vlasů, Červenou řeku nebo Hvězdu na vrbě. Tyto písničky, stejně tak jako některé lidové písně, upravil pro náš sbor Zdeněk Möglich. Dirigent Hudby Úpice. Jeho písniček máme celou řadu a moc rádi je zpíváme. Byli jsme si pochopitelně vědomi, že budeme stát před německým publikem v kostele, a proto jsme nacvičili latinskou mši Missa brevis od Zdeňka Lukáše a taky několik německých písniček. To aby nám posluchači rozuměli. Když jsme před naším vystoupením poslouchali jiné sbory, moc se nám líbily. Měli jsme trochu obavu, abychom nezklamali. Vše se ale povedlo. Pořadí písní stanovila Eva dobře. Radost mi udělalo publikum. Potěšilo mě, že se jich náš zpěv dotkl. Viděl jsem to v jejich tvářích. I když nerozuměli českému textu Dvořákovy Novosvětské, myslím, že poznali, co zpíváme. Také Smetanova Česká píseň s klavírním doprovodem Lenky Štěpánkové nadchla. Uvolněné a veselé skladby na konci našeho vystoupení strhly publikum k rytmickému potlesku. Jako dárek jsme od publika na závěr dostali jejich potlesk ve stoje. Byli jsme potěšeni a měli jsme velkou radost, že nás takto přijali.

Chorea Corcontica na schodišti školy ve Vollmarshausenu

Po vystoupení jsme byli pozváni na slavnostní společnou rozlučkovou večeři. Raut pro celý náš sbor s našimi hostiteli. Chtěl bych o té večeři povědět něco pěkného, protože to byl další krásný dárek, který jsme od našich přátel z Lohfedenu dostali. Vše bylo moc dobré. Na malé či velké talířky si každý narovnal to, na co měl chuť. Od masa přes zeleninu až po sladké dezerty. Šlo jen o to umět se přiměřeně brzdit, neboť i v jídle měl by člověk míti zdravou míru. Byl to však těžký úkol, protože všechno moc pěkně vypadalo a moc nám to chutnalo. Přestože u jídla je asi hlavní to, že se člověk nají, myslím, že samotné nasycení nebylo to nejdůležitější, co jsme si z té večeře odnesli. Zástupce starosty Lohfeldenu nám pověděl, jakou pozornost věnuje jejich město programu partnerství mezi městy. Tedy především to, že mezi kapitolami městského rozpočtu naleznete kapitolu partnerství. Potom jmenoval jednotlivé občany Lohfeldenu, kteří byli současně našimi hostiteli, kteří věnují tomuto přátelství svůj čas, a my jsme poznali na vlastní kůži, že čas není to jediné, co pro toto partnerství tito občané dělají. Neříkala se žádná velká slova, zástupce města chtěl hlavně poděkovat těmto lidem a současně chtěl pozdravit nás, abychom také doma v Trutnově a Úpici, v Žacléři, ve Dvoře Králové, Rtyni či Libči a v dalších vesničkách, odkud jsou členové našeho sboru, vyřídili pozdravy od přátel z Lohfeldenu.

Vrátili jsme se z večeře, poseděli jsme ještě s našimi přáteli každý ve své rodině a povídali jsme si. Člověk tak pozná, že žijí život stejný jako my. Že je pro ně stejně těžký i stejně krásný, že mají stejné starosti a že se radují ze stejných věcí. V neděli ráno, když nás dovezli k autobusu, rozloučili jsme se a naplněni krásnými zážitky, vraceli jsme se domů.

Štěpán Vojáček

A ještě několik obrázků a vzpomínek účastníků zájezdu.

Co říci o Marii-José a Karlheinzi Kuhnovi, kteří jsou hlavními organizátory těchto partnerských akcí a vždy nás doprovázejí na všech našich výletech? Snad ještě to, že pod svoji střechu tentokráte přijali Jitku Lábusovou, Vieru Rouskovou, Helenu Slavíkovou a ještě řidiče našeho autobusu.

Byla jsem nadšená, kolik svého osobního času nám mladí i starší jsou ochotní věnovat. A jako projev léty získané důvěry i to, že jim nevadí ani poskytnout klíče od vlastního domu, když nemohou být v určitém čase s námi. Vážíme si toho.

Viera Rousková

U Katherine a Helmuta Klinge nalezli pěkné ubytování Květa Krhánková, Eva Slaninová, Karel a Štěpán Vojáčkovi.

Dům Katherine a Helmuta Klinge má v sobě tajemství a kouzlo. Některá kouzla jsou povahy hmotné, jako je samotná stavba starého hrázděného domu. Jiné jsou povahy nehmotné, které vyzařují knihy, obrazy a hudební nástroje, které zde potkáte. Setkali jsme se s kouzly obojí povahy. Boloňské špagety, na které jsme se těšili již od rána, kdy byly avizovány. A dále byl tímto kouzlem dezert, který paní Katherine připravila. Jak nám pověděla, získala toto rodinné stříbro jako dědictví od svého francouzského tatínka, který jí tento recept předal. Katherinin manžel Helmut nám hrdě přiznal, že tento dezert byl právě důvodem, proč si svoji ženu vzal. Když jsme porovnávali recepty na internetu, dospěli jsme k závěru, že onen dezert se jmenuje pravděpodobně „Creme brulee“. Byl výborný, budeme vzpomínat, děkujeme.

Radi bychom Katherinu s Helmutem nebo jejich děti pozvali na oplátku k nám do Trutnova.

Karel Vojáček

Hana Novotná a Lenka Kasperová nalezly příbytek u Ilse Jilg.

Oba hostitelé byli velmi milí a i přes jazykovou bariéru jsme si krásně rozuměli. Vyprávěli nám mimo jiné (a doplnili prohlížením alba) o cestě, kterou podnikli v roce 2003 na dvojkole po stopách svého původu na Slovensko a do Čech. Pán se narodil v Ústí nad Orlicí a paní v Nízkých Tatrách. Oběma jim bylo už přes 60 let a celkem najeli 2 600 km. Všechno si vezli na kole, spali někdy ve stanu, někdy v penzionu. Za to mají náš obdiv. Nakonec nám pán řekl, že nám ještě není 60, takže takovou cestu můžeme ještě klidně podniknout.

Lenka Kasperová a Hanka Novotná

Lada Kubová, která byla ubytována společně s Monikou Bobrovou a Pavlem Kolbertem u manželů Sigrid a Heino Kirchhof takto vzpomíná:

Byli jsme všichni potěšeni a říkali jsme si, že je fajn se vrátit tam, kde jsme se minule cítili tak dobře. Výlety byly zajímavé, ubytování perfektní, koncerty vydařené. Sečteno podtrženo, prostě úžasná dovolená. A abych nezapomněla, "jidlo" = výtečné. Už se nemůžu dočkat, až pojedeme příště, jestli nás budou chtít slyšet.

Lada Kubová

Jana a Josef Kuhnovi o pěkných dnech u Barbary a Gunthera Gaedtke.

Naším domovem se stal krásný hrázděný dům Barbary a Gunthera Gaedtke v Lohfeldenu. A na co vzpomínáme....Na milé přijetí, na úžasnou pohostinnost, na příjemné posezení s Barbarou po čtvrteční večeři, na důvěru, se kterou nám svěřili po dva večery klíče od domu...A nejsilněji na nás zapůsobilo to, že se o nás naši hostitelé pečlivě postarali, i když se jim v sobotu ošklivě zranil starší syn Joel na kole a museli s ním absolvovat operaci na klinice. Tuto zprávu jsme se dozvěděli v sobotu večer na večeři v restauraci. Klíče od domu jsme si vyzvedli u sousedky a po odemčení na nás čekaly na chodbě lahve s minerálkou a džusem...Skutečně dojemné, že ve chvíli, kdy se dozvěděli o zranění svého dítěte a při odjezdu na kliniku ještě mysleli na své hosty, aby jim nic nechybělo. Děkujeme!

Josef a Jana Kuhnovi

Martina Dušánková a Elena Fajstavrová byly ubytovány v Kaufungenu v rodině manželů Nietscheových. A pověděly o nich toto:

Bylo nám krásně. Nietscheovi jsou sportovně založeni. Mají dům v historické části obce. Bydlí s rodinou syna. Syn designer dal společně s rodiči ducha jejich dřevem vylepšenému krásnému domu. U Williho a Helgy bylo příjemně, cítily jsme jejich srdečnost, pohostinnost a přijetí. První den jsme se v komunikaci zmohly na jedno německé slovo a naši domácí si smysl sdělení domysleli. Druhý den, díky dodávání odvahy v komunikaci, mluvení bylo o chlup lepší. Naši milí bytní byli pedagogové a díky jejich intuici a laskavému přijetí jsme začaly zlepšovat německou konverzaci a cítili jsme se nádherně i v "německé cizině". Věříme, že přátelství tvořené napříč hranicemi láskou ke zpěvu sjednocené potrvá nadále. Helga v Kaufungenu také zpívá v chrámovém sboru církve evangelické. Děkujeme.

Elena Fajstavrová

Dagmar Milatová a Hana Šebková byly hosty v rodině Liebich.

Vzpomínáme na milou rodinu Liebich v jejich pohádkovém domečku u kostela. Hned první večer nás po výborné večeři Ute s Patrikem překvapili možností navštívit zkoušku opery - a to týden před premiérou! Oba manželé hrají v orchestru Opery v Kasselu. To byl velký zážitek, po kterém pivo v kantýně moc chutnalo. Doprovod nám dělala i sympatická Hana (taky členka orchestru) původem z českého Zlína, která tu už 10 let žije. Vzpomínáme na krásnou a "jedlou" zahradu - pýchu Ute (Hanka ochutnala vše včetně okrasných květin), kuchařské umění Patrika, dvě kočičky, nádherné podkroví domu, kde se opravdu žije a tvoří. Ani naše chabá němčina nebyla překážkou k poznání toho, jak jsme stejní...prostě lidé s každodenními starostmi, bolestmi i radostmi. Ještě jednou moc děkujeme!

Hanka Šebková a Dáša Milatová

Jana Kejzlarová o Christě a o Adolfu Hilke pověděla:

O rodině Christy a Adolfa Hilke z Kasselu mohu napsat jen samou chválu - připadala jsem si u nich jako u dobrých přátel. Byla jsem tam sama a přestože znalosti němčiny se mi vždy vynořují z mysli jen postupně, tentokrát jsem díky Christě neměla s komunikací větší problémy. Byla hrozně milá a velmi empatická, takže jsme mluvily vždy celou cestu mezi Kasselem a Lohfeldenem a celé večery a rána. Nejkrásnější na tom bylo, že ona mluvila česky (učí se češtinu ve večerní škole již 20 let) a já německy (teda směsí německých a anglických slov a hmm) a navzájem jsme si pomáhaly a opravovaly se a doplňovaly se. A představte si, že jsme spolu mohly zpívat i české písničky, znala jich celou řadu - všechny ty, které si zpíváme s vnoučaty (je taky babička). A k úplné dokonalosti nechybělo večer ani pivo, které máme obě rády. Tak i touto cestou moc děkuji a musím říct, že se mi stýská a doufám, že se třeba ještě někdy a někde potkáme (u nás?).

Jana Kejzlarová

Na Lili Löwen, kde strávily pěkné dny Lenka Štěpánková a Monika Slavíková, takto vzpomínají.

Naše hostitelka Lili Löwen je naprosto úžasná. Večer po společné večeři jsme ještě spolu s ní a jejími dvěma dcerami jely navštívit památku Unesco tzv. Herkules, bylo to naprosto senzační.

Lenka Štěpánková

Bohouš Maliňák vzpomíná na rodinu Klause Steffeka.

Jako posledně v roce 2017 jsem byl ubytován u rodiny Klause Steffeka, což jsem byl rád a vzpomínal, jak to bylo před dvěma lety.

Velmi mě potěšilo, že si přáli, abych zrovna já u nich zase bydlel. Již před dvěma lety jsem byl jejich vážený host. Velmi děkuji za pohostinství, které se mi zase dostalo. Opět po dlouhé době, protože v průběhu těchto dvou let jsem se do Německa nedostal, jsem měl možnost ochutnat rozmanitost pokrmů, které nemám možnost „u nás“ ochutnat, protože kvalita těchto pokrmů se s našimi bohužel nedá srovnávat. Měl jsem se po celou dobu pobytu báječně a z jejich strany opět obohacující Freundschaft a jsem za to nesmírně rád. Samozřejmě bych jim chtěl za všechno moc poděkovat.

Bohuš Maliňák

Paní Gundelach přijala pod svou střechu a starala se o
Mílu Radiměřskou a Zdenu Nedomlelovou.

U paní Mechthild Gundelach jsem se cítila jako u starší milující a milované sestry. Bylo nám tam báječně.

Míla Radiměřská

U Brigitte a Bernda Hirdesových bydleli Jana Kenisová a Jana Petrů

Naši hostitelé Brigitte a Bernd k nám byli velmi vstřícní a pozorní. I přes naši nedokonalou němčinu jsme si vyměnili informace o rodinách i koníčcích. S Brigitte jsme našli společné téma ke konverzaci - „ruční práce“. Brigitte stejně jako moje mamka, se kterou jsem tam bydlela, ráda háčkuje. Z přízí vyrábí krásné módní doplňky: šály, plédy, ponča i hračky pro děti. Já jsem se pochlubila fotografiemi vlastnoručně ušitého oblečení. Brigitte byla mile překvapena, že šiju podle tradičního německého časopisu Burda. Rádi bychom Brigitte a Berndtovi poděkovali za jejich pohostinnost a především za trpělivost při našem dorozumívání v německém jazyce. Všichni jsme také ocenili perfektní organizaci celého našeho pobytu včetně bohatého programu.

Našim hostitelům přejeme do budoucna mnoho štěstí a těšíme se na další

setkání.

Do Lohfeldenu zdraví Jana Kenisová a Jana Petrů

Ivana Vlasáková, Jana Brožáková a Martin Jankovský byli ubytováni v rodině Seyboldových a takto vzpomínají:

Opět jsme se setkali s velmi vřelým přijetím. Rodina Seyboldových se této „akce“ účastnila poprvé - na rozdíl od jiných ubytovatelů, kteří se se svými hosty setkali již po několikáté. Přestože naše jazykové schopnosti (kromě Martina) nebyly ideální, komunikovali jsme, jak se dalo (anglicky, německy, rukama – nohama). Nakonec jsme se vždy domluvili a byla alespoň legrace. Gabriele a Werner se o nás vzorně starali. Povídali nám o svých koníčcích, které byly hlavně u Gabriele velmi různorodé. Je velká milovnice zvířat (má šest koňů, 2 kočky) a ráda by také psa, s čímž její manžel nesouhlasí, tak to zkoušela prosadit přes nás, ale marně. Dále má ráda ruční práce, hudbu a cestování. Určitě plánuje přijet také do Trutnova. Před odjezdem jsme si užili společnou večeři, vyměnili si kontakty a slíbili si, že se ještě někdy určitě uvidíme.

Moc bychom jim chtěli ještě jednou poděkovat, protože starat se o tři cizí hosty není jednoduché. Nehledě na to, že se jim zrovna rozbilo auto a museli komplikovaně shánět náhradní, abychom se vždy včas dostali tam, kam jsme měli. Takže snad někdy znovu na viděnou …

Ivana Valasáková

Míla Rousek vzpomíná, jak se jim s Vladimírem Matouškem pěkně žilo u Geissmannů.

Jako minule jsem měl s Vladimírem Matouškem jedinečnou možnost pobýt u Geissmannů. Je to úžasná hudební rodina. Táta- Tobias - je trombonista a t.č. ředitel kasseleského operního a symfonického orchestru. Ona- Katja- je profesionální houslistkou a hraje v jeho orchestru druhé housle. Jak oba říkají, jen v práci je v područí manžela. Strašně milí lidé, kde především imponuje jejich umění hudební a hned pak jejich senzační povahy a jejich domov, který již docela dobře známe. Čtyři děti- čyři dcery - tvoří osmiletá dvojčata Marlene a Charlota, které se mi vrhly kolem krku ihned po příjezdu do Lohfeldenu. Charlota hraje jako máma na housle a Marlen, jediná z celé rodiny, již aktivně nekoncertuje, ale tancuje. Prostřední Marieta studuje klasické gymnazium v Kasselu -latinu a řečtinu a mimo to hraje na lesní roh. Nejstarší Sofie hraje na violončelo -chodí do septimy katolického gymnazia a je výborná- jak ve škole, tak na nástroj. Je to tátovo dítě. Pro zajímavost však všechny zpívají v operaním dětském sboru. U nich je mně, a věřím, že i Vláďovi, dobře. Mají nás prostě rádi. Již minule nás provedli celou kasselskou operou a nyní znovu. Navíc jsme absolvovali v rámci kasselskéhu Schubertova hudebního léta generální zkoušku Tobiasova symfonického orchestru a několika solistů - byl to zážitek. Účastnila se i Lenka Štěpánková.

Těšíme se na opětovné shledání s nimi, eventuálně by vůbec nebylo špatné je k nám na oplátku pozvat, třeba i soukromě.

Míloslav Rousek

Svým poznáním ze zájezdu by také chtěli přispět Mirka s Jendou od Vojáčku.

Mirka s Jendou vlevo, malý Daník, Vendulka a David vpravo

Máme-li napsat stručné postřehy, které by charakterizovaly letošní bydlení v Lohfeldenu, uvedeme dva postřehy.

Táta má rád maminku, maminka má ráda tatínka, maminka má ráda Daníka, tatínek má rád Daníka, Daník má rád maminku a tatínka.“ To v uvozovkách je parafráze jednoho z textů na lístečku na stěně bytu, u našich hostitelů, české rodiny Fryčů, tak jak jsem si je zapamatoval. Nedovolíme si posuzovat, ale máme za to, že nelze a nechce se víc. Přejeme Fryčovým vzájemnou lásku, která i se svými problémy je základem pevné rodiny i ostatních přátelských vztahů.

Druhý postřeh, opět velká obětavost našich hostitelů. K bydlení nám poskytli vlastní ložnici. Sami si odřekli své pohodlí, abychom se cítili dobře. K tomu nelze nic dodávat …, vlastně jenom to, líbilo se nám u Fryčů a ještě jednou děkujeme

Jan Vojáček

Marcela Meixnerová a Radek Rosa vzpomínají na Arndta a Hildegardu Grodzickich.

Byla jsem moc ráda, že jsem mohla bydlet znovu u rodiny Grodzickich, kde už jsme bydleli před dvěma lety. Bylo to moc příjemné se znovu vrátit do známého prostředí.

Hostitelova maminka pocházela z Trutnova a bydlela na Bojišti, takže jsme našli společnou řeč. Bylo by zajímavé pomoci s pátráním v historii.

Oběma manželům se líbily skladby od českých autorů Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, hostitel říkal, že se stejně cítí být z větší části Čechem a že je moc rád, že se přes historické události můžeme společně setkávat.

Nosím v sobě také vzpomínku na svůj pobyt v této rodině v roce 2017. Byli jsme tenkrát na společném výletě v Eisenachu. Když jsme si prohlíželi kostel svatého Jiří (Georgenkirche), mimochodem v tomto kostele byl pokřtěn Johan Sebastian Bach, řekla jsme panu Grodzickému, že bych mu chtěla dát jeden takový osobní dárek. Postavila jsem se tam do zlatého kříže. Do toho místa s nejlepší akustikou chrámu, a tam jsem mu zazpívala Panis angelicus. Potěšilo ho to. V jeho oku se zaleskla slza. To byl zase dárek pro mě. Řekněte, co většího si můžeme dát?

Marcela Meixnerová

Cestu organizují Marie-José a Karlheinz Kuhn a Helena Slavíková

Na cestu do Lohfeldenu v roce 2019 zavzpomínal a vzpomínky sestavil

Štěpán Vojáček

Seznam hostitelských rodin a hostů:

1. Arndt und Hildegard Grodzicki /Kaufungen/ - Marcela Meixnerová + Radek Rosa

2. David und Vendy Fryčovi - Jan a Mirka Vojáčkovi

3.Katja und Tobias Geismann /Vollmarshausen/ - Miloslav Rousek + Vladimír Matoušek

4.Mechthild Gundelach/Vollmarshausen/ - Zdena Nedomlelová + Bohumila Radiměřská

5.Christa Hilke /Kassel/ - Jana Kejzlarová

6.Brigitte und Bernd Hirdes - Jana Petrů + Jana Kenisová

7.Ilse Jilg - Hana Novotná + Lenka Kasperová

8.Sigrid und Heino Kirchhof /Vollmarshausen/ - Monika Bobrová + Lada Kubová + Pavel Kolbert

9.Katherine und Helmut Klinge - Štěpán Vojáček + Karel Vojáček + Eva Slaninová+ Květa Krhánková

10.Barbara Gaedtke, Kessler - Josef a Jana Kuhnovi

11.Marie-José und Karlheinz Kuhn - Jitka Lábusová+Viera Rousková + Helena Slavíková a řidič autobusu

12.Familie Liebig - Dagmar Milatová + Hana Šebková

13.Lili Löwen - Lenka Štěpánková+Monika Slavíková

14.Familie Willfried Nietsche/Kaufungen/ - Marta Dušánková a Elena Fajstavrová

15.Familie Seybold /Vollmarshausen/ - Iva Vlasáková + Jana Brožáková

16.Klaus Steffek - Bohumil Maliňák