Byla Chorea Corcontica tvůj první sbor, kam jsi začala chodit zpívat?
Míla: Jo, první sbor, ale mám předtím takové dětské začátky, na které moc ráda vzpomínám. Pocházím ze Starobuckého Debrného. To je taková malá vesnička mezi Kocléřovem a Nemojovem. Tam jsem chodila do jednotřídky. Náš řídící učitel byl hodně muzikální. On začínal každý školní den tak, že přišel ze svého bytu, který byl hned vedle, sedl si ke klavíru, nic nám neřekl a začal hrát. Hrál takové ty lidovky a my jsme celá třída zpívali. Ti malí opisovali od těch starších a zpívala celá třída. Jednou za čas, při nějaké slavnostnější příležitosti, nás po skupinkách rozestavěl do tří volných rohů třídy. V jednom rohu bylo piano a do těch tří dalších postavil skupinky dětí, asi tak po pěti. Připravil si předtím nějakou lidovou písničku, pro kterou dopsal další hlasy. Žádná složitost, abychom to neměly komplikované, třeba jenom o tercii posunuté. Vždyť jsme byly děti! No a každý roh, abychom se nepletly, držel jeden hlas. Dohromady to bylo krásné vícehlasné zpívání. Nám se to moc líbilo. A doma jsme taky pořád zpívali.
Jak to vlastně bylo, když byla Chorea Corcontica jenom sborem ženským? To tam byl jenom soprán a alt? A každý z nich měl více hlasů? Nebo se to takto nerozlišovalo?
Míla: V ženském sboru jsou také – jako ve smíšeném sboru – čtyři hlasy, tedy pochopitelně tam jsou jenom ženské hlasy. Chybí hlasy mužské: tenor a bas. Ženské hlasy jsou ale zdvojené: 1. a 2. soprán, 1. a 2. alt.
Ty patříš k těm málo členům, kteří uskutečnili během naší zpěvné historie přestup do jiného hlasu. Teď zpíváš s námi v tenorech a my jsme tomu rádi, ale kam jsi nastoupila nejprve?
Míla: Začala jsem zpívat jako první alt. Po asi deseti až patnácti letech, to už přesně nevím, jsem přešla do druhého altu. Po změně na smíšený sbor jsem začala mít problémy s vysokými tóny (alt byl v porovnání s ženským sborem v podstatě druhý soprán). A tak jsem po dalších asi deseti letech přešla do tenoru. Takže se musím neustále přeučovat starší skladby, které jsem se dříve naučila pro jiný hlas. Je to výzva.
Ne že bychom chtěli skákat rovnou do důchodu, ale od těch začátků uplynulo už přes čtyřicet roků. Jsme pochopitelně stále mladí, ale je nám o čtyřicet čtyři roků více. Tenkrát jsi chodila do práce, měla malé děti, a tak těch povinností kolem bylo hodně. Říkala sis, že až budeš v důchodu, že budeš mít na koníčky více času. Naplnilo se to? Máš teď volný čas?
Míla: Jako „prduch“ (pracující důchodce) mám samozřejmě víc času na koníčky než při zaměstnání na plný úvazek. Mám možnost chodit třikrát týdně cvičit, mám čas na výlety na kole, měla jsem možnost se věnovat vnoučatům. Trávím čas s manželem, scházím se s kamarádkami. Jsem v pohodě. Taky mě stále baví čtení, i když ty knížky jsou i moje zaměstnání, ale to se snad nevylučuje. Já už od dětství chodila do knihovny a tahala si domů spoustu knížek. Maminka mi vždycky na prstech ukazovala: „Jenom tři, jenom tři,“ a zvedla ruku se třemi prsty nad hlavu, abych viděla, co to jsou tři. Já těch knížek vlekla z knihovny pochopitelně víc, ale ukázala jsem jenom ty tři, ty ostatní jsem před maminkou schovávala. Když mi ale nějakou našla, tak jsem tvrdila, že to mám ještě z předminule. No a baví mě to stále, takže si ten důchod naplňuji i čtením.
Tak ty jsi vlastně musela schovávat před maminkou i ty dobrý skutky, protože vzdělávání je skutek dobrý. To jsme ale přeskočili rovnou do důchodu. Pojďme se vrátit. My jsme jenom chtěli, aby čtenáři věděli, že mluvíme s člověkem zkušeným, kterému už bylo šedesát, a jak se říkávalo: „Komu bylo šedesát, může radit.“ Jak znalci vědí, byla tam ještě jedna podmínka k té poradní způsobilosti, a to sice: musel být ten poradce v Rusku. Pokud tyto podmínky nesplňoval, radit nemohl. Jak to vidíš ty? Cítíš se, že bys mohla radit?
Míla: Já zastávám názor, že každej má svůj vlastní rozum, tak ať se jím řídí. Člověk si taky musí přiznat společně se Zdeňkem Svěrákem: „Ani k stáru, ani k stáru, nemám o životě páru, třebaže jsem dosti sečtělý.“
Teď pojďme k té tvé práci. Co jsi dělala a jak ses k té práci dostala?
Míla: Na gymnáziu, tehdy to byla střední všeobecně vzdělávací škola (ve zkratce SVVŠ), jsem zjistila, že je pomaturitní studium na Střední knihovnické škole. Odmalička jsem hodně četla a chodila do knihovny – nejdříve u nás na vesnici a potom do městské ve Dvoře Králové nad Labem. Jak už jsem na sebe prozradila, tak jsem se přihlásila, ale na tuto školu byl vždy obrovský nával, tak jsem se nedostala. Sehnala jsem si místo v knihovně u nás ve Dvoře Králové, ale jen na pět měsíců. Znovu jsem se přihlásila na knihovnickou školu a přijali mě na odvolání. Ještě před maturitou mě oslovili z Trutnova a nabízeli mi místo. No a v Trutnově jsem pak zůstala až do penze, a vlastně tu pracuji dál. Během těch padesáti let jsem pracovala jako metodička (práce s vesnickými knihovnami a pro ně), v oddělení pro dospělé a třicet let v oddělení pro děti a dospívající mládež.
Já, když jsem chodil na průmyslovku v Praze, tak jsme chodili také do tanečních, bylo to na Vinohradech. Tam jsem často tančil s jednou holkou, co studovala střední knihovnickou školu. Bylo s ní moc pěkný povídání. Ona mi vždycky vyprávěla o nějaké knížce a my u toho zapomněli tančit. Pan taneční mistr musel často přijít a postrčit nás, abychom se znovu rozhýbali a tančili a nekecali, ale to její vyprávění bylo fakt pěkný. Já chtěl vždycky vědět, jak ten její příběh dopadne. A co ty, jak to bylo s tebou v tanečních? Okouzlovala jsi některého tanečníka svými příběhy z knížek?
Míla: Do tanečních jsem chodila s většinou spolužáků z gymnázia a s některými ze základky. Bavili jsme se o všem možném, ale o knihách moc ne. Stálého tanečníka jsem neměla, střídali jsme se různě, ale o knížkách jsem si povídala spíš s holkama. Ono těch knížek taky moc tenkrát nebylo, tak jsme si je navzájem mezi sebou půjčovaly, kdo co měl. Po tom gymnáziu jsem ale studovala asi na stejné škole jako ta tvoje tanečnice, i když jsem tam byla o nějakých pět roků dříve. Mám na mysli Střední knihovnickou školu v Praze. Na ni také moc ráda vzpomínám. Ještě během prvního roku studia jsem tam získala internát. Bydlely jsme pospolu dvě knihovnice a potom holky ze státní konzervatoře. Dvě hrály na housle, jedna na harfu, další byla zpěvačka a ještě jedna klavíristka. Moc se mi tam líbilo, i když jsme bydlely v sedmém patře, topily jsme si v kamnech a uhlí jsme tahaly ze sklepa až do toho sedmého patra. Moje vzpomínky na tuhle školu jsou taky spojené s tím, že jsem v té Praze studovala v letech 1967 až 1969. To by ale bylo na další povídání.
Pojďme zpátky k té tvé práci, která tě celý život živila. Kdesi jsem četl, že české městské knihovny mají ve světě dobrou pověst. Práce našich knihovníků a knihovnic je prý stejně dobře a svědomitě dělaná jako značení turistických cest Svazem českých turistů. Potvrdila bys to?
Míla: Ano, to s radostí potvrdím. Je to práce s lidmi, a to není nikdy jednoduché. Ale snažily jsme se vždy maximálně vyhovět, pokud ta možnost byla. To přirovnání o značení cest Svazem českých turistů jsem nikdy neslyšela, ale je to pěkné. Dokonce myslím, že je to i přiléhavé. V těch knížkách bychom totiž měli hledat směrovky k naší cestě životem. Měli bychom si vybírat dobré knihy, které nás dobře vedou. Ta práce mě bavila, hlavně s dětmi. Když jsem viděla, že si některá holka nebo kluk půjčuje knížky od dobrého autora, vždycky jsem ho ráda upozornila na nějakou další podobnou knížku, kterou si také může půjčit, aby pokračoval tím dobrým směrem.
