Hovory Václav Hátle

Výprava do vzpomínek s Václavem Hátlem,
zakládajícím sbormistrem sboru Chorea Corcontica
říjen 2016

Dobrý den, pane profesore. Musíme říci, že jsme se na setkání s vámi hodně těšili. Těšili jsme se jednak proto, že nám dělá velkou radost, že můžeme být členy sboru, jehož jste byl prvním sbormistrem, a také proto, že nás zajímá, jak to tenkrát bylo. Věříme, že z vašeho vyprávění budou mít radost také ostatní členové sboru, které chceme tímto tak trochu překvapit a potěšit.

Václav: Srdečně zdravím a rád vzpomínám na nedávné velice příjemné setkání u vás.

Než se dostaneme ke vzpomínkám, můžete nám říci, co děláte nyní? Kde žijete a čím žijete?

Václav: V současné době jako důchodce, po padesátiletém působení ve školství, se často vracím k minulosti a připomínám si celou tu nádhernou

kantorskou dráhu. Učil jsem na základních školách, odborných učilištích, LŠU a konečně třicet tři let na dvou gymnáziích, v Trutnově a v Mladé Boleslavi. K vyjádření pocitů a myšlenek se mi nabízejí verše J. Nerudy: „- já ledačím jsem byl v tom božím světě a čím jsem byl, tím jsem byl rád.“

Žiji v Mladé Boleslavi a nemohu nereagovat na to, co se děje kolem nás, mám na mysli především oblast školství a kultury. Snažím se psát různé příspěvky do Týdeníku Rozhlasu a také analýzy stavu školství, které posílám našim předním politikům, zřejmě v naivní představě, že se něco podstatného změní. Jsem totiž přesvědčen, že probíhající „reformní“ snažení nemůže vést k vzestupu kvality vzdělání, ale naopak směřuje k prudkému pádu. V těchto souvislostech jsou podle mého názoru velice přesvědčivá slova Jaroslava Maxe Kašparů v reflexi „Naše společnost bloudí“: „Člověk, který je duchovní, má vytříbený radar pro rozlišování věcí. My ale postupně ztrácíme schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, krásou a ošklivostí, pravdou a lží. Mnoho ošklivého je považováno za krásné, mnoho vylhaného za pravdu a mnoho zlého za dobro. A tento zmatek připomíná babylonskou věž. Tam si lidé přestali rozumět, protože přestali rozlišovat těchto šest věcí. A my jsme právě v této fázi.“

Docházím ještě do gymnázia a snažím se aktivovat studenty hrající na hudební nástroje s cílem podílet se na programech školních akademií. Se zájmem také zajíždím do Děčína zahrát si v symfonickém orchestru.

Vy jste u vás na škole učil také hudební výchovu. Jak se tomuto předmětu u vás dařilo? Našel jste nadšené studenty?

Na návštěvě - zkouška pondělní 12.září 2016

Václav Hátle: Na Gymnáziu v Mladé Boleslavi jsem učil vedle češtiny také hudební výchovu. Rád na tyto hodiny vzpomínám, protože přinášely osvěžení a radost. Měl jsem štěstí, že ve škole bylo hodně instrumentalistů, takže bylo možné vytvořit studentský orchestr. Shodou okolností se objevila atraktivní motivace spočívající v možnostech zájezdů do zahraničí. (Mannheim, Angers, Paříž). Jeho existence se pak stala impulzem k organizování několika celostátních festivalů komorní hudby na gymnáziích ve spojení s lektorskou činností významných pedagogů z AMU a Pedagogické fakulty v Praze. Významnou skutečností byly i pravidelné školní akademie, vánoční a jarní, s výstupy instrumentálními, pěveckými, tanečními i gymnastickými. Všechny tyto aktivity přispívaly k vytváření pěkné atmosféry ve škole.

Pojďme se nyní vypravit do slibovaných vzpomínek. Jak to tenkrát s naším sborem bylo? Našla si Chorea Corcontica Vás, nebo vy jste si našel tento sbor? Vzpomenete si na ty dny, kdy jste začali společně nacvičovat?

Václav: Pokud se vypravíme do vzpomínek na počátky sboru Chorea Corcontica, pak je možné říci, že podnětem k jeho vzniku byl jakýsi „zájmový šum“ spojený s představou sborového zpívání. Tehdy jsem se věnoval již řadě hudebních činností. Rozhovory s kolegyněmi se pro mě staly natolik lákavé, že jsem nakonec přivítal i možnost vést pěvecký sbor. A začátek byl symbolický – v počtu třináct. A to hned v podobě tříhlasu. První skladbou byla úprava lidové písně „Pod dubem, za dubem.“ Vzpomínám si na to, jakou radost vyvolalo zvládnutí jednotlivých hlasů a jaké nadšení přineslo jejich spojení.

To jste nám připomněl vlastně dvě věci. Jednak musíme potvrdit, že to kouzlo ze spojení hlasů zažíváme stále znovu, dá se říci, že u každé písničky vždy nově. Jsme dnes sbor smíšený, barev hlasů přibylo a pokaždé se na to kouzlo těšíme. A s písničkou „Pod dubem, za dubem“ a slovech o morálním nahlížení na život si člověk až musí povzdechnout, že bohužel dnes u mnohých platí spíš nová slova Zdeňka Svěráka z filmové pohádky Lotrando. „Pod dubem, za dubem - tam si

Originál 1. partitury z tehdejších zkoušek

na tě počíháme, pod dubem, za dubem - tam tě voškubem.“

Vraťme se ale ke vzpomínání. To, že jste se stal sbormistrem ženského sboru, bylo věcí náhody? Máme na mysli, zda jste měl představu o tom, jaký sbor chcete řídit. Zda ženský, mužský nebo smíšený?

Václav: Hned na začátku bylo jasné, že bude zpívat sbor ženský. Znal jsem pana doktora Šidláka, laskavého pedagoga a skladatele, a od něho jsem získal řadu úprav lidových písní pro tři hlasy, které se mi jevily jako velice vhodné a působivé pro začínající sbor. K původním třinácti členkám se přidaly další, takže vznikl pěkný sbor.

Jak jste volili repertoár? Přeci jenom když není plné obsazení všech hlasů, nejedná se zde o jakési omezení?

Václav: Repertoár byl volen tak, aby byl působivý. Vedle zpěvu a capella (např. Tři ženské sbory Smetanovy) se často uváděly skladby s klavírním doprovodem, například Moravské dvojzpěvy A. Dvořáka. Ten s mimořádným zaujetím „zajišťovala“ klavíristka paní Eva Pozděnová. Našemu sboru věnovali své skladby i regionální skladatelé – Z. Trnka a J. S. Vídeňský. Program obohacovala svým průvodním slovem a recitací paní Milena Janečková. Byla to krásná práce.

Vzpomenete si na nějaké vystoupení nebo zájezd s Choreou Corconticou, který Vás potěšil?

Václav: Každé vystoupení s Choreou byl zážitek. Jistým krásným vybočením byla účast některých členek ve velkém sboru v rámci Smetanovy Litomyšle.

V kronice našeho sboru jsme nalezli zápis ze dne 18 .6. 1990, kdy jste řídil poslední zkoušku. Můžete trochu zavzpomínat na ten společný čas? Bylo vám trochu smutno, když jste odcházel?

Václav: V roce 1990 jsem od Chorey odešel. Odchod byl samozřejmě jinak naladěn než příchod. Jistý stín smutku nemohu popřít, ale byla tady současně nadějná vyhlídka do budoucnosti: pro sbor. Touto nadějí byla moje nástupkyně Eva, a tato naděje, jak ukázal čas, se proměnila v krásnou skutečnost. Pro mě se zase otevírala nová etapa života i práce.

A co ve vašem novém působišti. Nenavázal jste na tuto práci s nějakým dalším sborem?

Václav: Život a práci v Mladé Boleslavi pokládám za velice krásnou a šťastnou část svého života. Konkrétní fakta jsem již uvedl.

Myslíte si, že se také sborový zpěv nějakým způsobem vyvíjí? Dá se u něho vypozorovat nějaká změna za tu dobu, co přicházíte s hudbou do styku?

Václav: Myslím si, že sborový zpěv je stále oblíbenou aktivitou. Uvedu tři poznámky. Stále mám v podvědomí vynikající smíšený sbor v Pasekách nad Jizerou (Svatováclavský sbor), který vede můj kolega Josef Waldmann, který má mimo jiné v repertoáru asi padesát mší.

Dále si myslím, že v nedávné minulosti vznikla celá řada spíše komorních sborů, které se zaměřují na tvorbu širokého stylového rozpětí, od renesance až po současnost. Konečně je věnována velká pozornost současným skladatelům.

Z kroniky sboru 18.6.1990

Všiml jsem si v jedné televizní reklamě, kterých je dnes kolem nás víc, než bychom si přáli, jedné myšlenky, která zdá se mi býti moudrá. Říká se tam: „To nejcennější nám zůstane, jen když to předáme dál.“ Pro úplnost, abychom nebyli obviněni ze zneužití autorských práv, dodávám, že je to hlavní motto reklamy Pilsner Urquell. Chci se ale vrátit k té samotné myšlence, zdá se mi opravdu moudrá a myslím, že o zpěvu a hudbě vůbec to platí také. Co si o tom myslíte vy?

Václav: Není vůbec možné nesouhlasit s uvedenou myšlenkou. Připojím ještě dvě moudrosti.

První: „Respekt k tradici se potkává s vizí.“

Druhá: Mám na mysli životní krédo legendárního českého lékaře prof. MUDr. Josefa Kouteckého, DrSc., zakladatele české dětské onkologie: „Povinnost dávat a právo brát.“ Zajímal se vždy o umění a kulturu, hudba pro něho byla vždy trvalou oporou.

A teď ještě jedna otázka do minulosti. Protože jsme tenkrát nebyli členy sboru, tak neznáme přesně váš původní repertoár. Bylo tenkrát před osmdesátým devátým rokem možné zakomponovat do programu koncertního vystoupení nějakou duchovní hudbu?

Václav: Duchovní písně zaznívaly vždy o Vánocích, a to ve spojení s mluveným slovem a recitací. Zvlášť zajímavé a působivé bylo pásmo poezie a hudby Jaroslava Andrejse, kdy byla Chorea Corcontica doprovázena komorním orchestrem.

Jak vzpomínáte na trutnovské Gymnázium, kde jste celou řadu let učil? Víte, že tam mají smíšený pěvecký sbor? Jmenuje se: „Colours of GTU.“ S tímto sborem jsme si zazpívali o letošním koncertu pro Tříkrálovou sbírku.

Václav: Na trutnovské Gymnázium vzpomínám velice rád. Představovalo pro mě „školu kantořiny.“ Muselo se skutečně odpovědně pracovat a odpovídaly tomuto úsilí i výsledky, které přinášely radost. Za všechno jsem vděčný tehdejšímu řediteli Mgr. Adolfu Grécovi.

Zde jsem se věnoval i sborovému zpěvu. Pěvecký sbor účinkoval při různých slavnostních příležitostech, zúčastňoval se soutěží. Největším činem byla nahrávka státní hymny, kterou zpíval devadesátičlenný sbor Gymnázia za klavírního doprovodu a v tříhlasé úpravě J. S. Vídeňského. Tato etapa je pro mě nezapomenutelná.

Za to, že jsem se mohl věnovat v tak velké míře mimoškolní činnosti, vděčím i své manželce.

Láhev v rukou není našim standardním doplňkem, děje se tak

pouze v případě, kdy je třeba něco oslavit. Zkouška 12.9.2016

Moc Vám děkujeme za povídání. Máme něco vyřídit členům našeho sboru?

Václav: Celému sboru Chorea Corcontica za vedení Evy Slaninové přeji hodně radosti v duši, na podiu i v hledišti.

S Václavem Hátlem, prvním sbormistrem sboru Chorea Corcontica, si povídali Štěpán a Jan Vojáčkovi.

P.S. Přejeme zdraví, pokoj a dobro.

Jenda, Štěpán