Hovory Vladimír Matoušek

Povídání s Vladimírem Matouškem o práci pod
nebem i pod zemí
prinec 2014

Ahoj Vláďo, pro změnu si objednáme jedno pivečko, neboť to se v kavárně může a kávičku si dáme potom. Jsi nepřehlédnutelným členem basové sekce našeho sboru, ale nebudeme si povídat jenom o zpívání. My jsme se vlastně potkali už na základní škole. Ty jsi byl starý mazák, neboť jsi chodil už do druhé třídy a my s bráchou jsme nastoupili teprve do první třídy Základní školy Komenského v Trutnově. Musím říci, že jsme se vás tenkrát báli, protože jste se na nás na mrňata vytahovali. Vzpomínáš na ty roky?

Vláďa: Nevím, jak jste se nás mohli bát, vždyť my jsme byli starší jenom o jeden rok a byli jsme z toho vyplašení stejně tak jako vy. Přiznávám, že jsem byl tenkrát hrozný lump a to až takový, že jsem pionýrský slib skládal se zpožděním, snad až v šesté třídě. Je snad možné, že jsme se na vás trochu vytahovali, ale zas až tak, že byste se nás museli bát, to snad ne.

Ty jsi asi nenastoupil do první třídy na Komenského, myslím, že my jsme

byli v roce 1960 první prvňáci, kteří do této nové školy tenkrát nastoupili.

Vláďa: To vás tedy, pánové, musím opravit, protože my jsme byli první ročník a my jsme nastoupili do této školy jako první prvňáci a bylo to v roce 1959.

Já si, Vláďo, vzpomínám, jak jsme tenkrát posílali našeho tatínka, který chudák chodil z práce do práce, protože nás bylo doma sedm dětí, aby také chodil na brigádu pomáhat stavět školu. Jak známo, škola Komenského se stavěla v akci „Z“ (nebo-li zadarmo). My jsme se už s bráchou nemohli dočkat, aby byla dokončena, a přáli jsme si, aby ji postavili rychle. Když tatínek přišel z té brigády domů, tak jsme se ho ptali, co tam stavěl, protože jsme si říkali, že určitě stavěl něco důležitého, jinak by ho tam přece nepotřebovali. Tatínek nám jednou řekl, že stavěl okénko pro promítačku. Když jsme se pak ve škole koukali na nějaký film, který nám v kreslírně promítali, tak jsme všem ve třídě říkali, že to okénko dělal náš tatínek. Nebojím se to říci, vlastně jsme na to promítací okénko byli hrdí a chtěli jsme, aby to všichni věděli. Jak to bylo u vás? Posílali jste vašeho tatínka také stavět školu?

Vláďa: Pánové, to vás zase musím opravit. Vždyť tu školu přece stavěli Jáchymováci, společně se sídlištěm na Palackého, sídlištěm kolem náměstí Horníků a sídlištěm na Kryblici. To, že tam rodiče chodili na brigády, to je pravda, ale ta škola nebyla žádná akce Z. Ale my jsme tam tatínka neposílali, protože my jsme měli docela jiné starosti. Takové ty starosti, co řeší kluci spolu. Spolu a proti druhým klukům na protějším dvorku. To bylo pro nás daleko důležitější. Skutečnost, že nám někdo za našimi zády staví školu, na to jsme nepomysleli, to nás zaskočilo.

A co hudební výchova, šlo ti to a bavilo tě to?

Vláďa: Na škole mě hudební výchova nebavila. Do té doby, než po nás zpěv chtěli ve škole, jsem vůbec nezpíval. Prostě neměl jsem muzikální období. Na hudební výchovu jsme nejprve měli paní učitelku Mrázkovou, která nás, jak to na „národce“ bývá, učila všechny předměty. I když na té „národce“ to celkem šlo. Ale potom dál, když se střídali učitelé, tak tam mě to vůbec nebavilo. Učitelka Gultová byla i na tu hudební výchovu přísná a nás to prostě nebavilo.

Mně to, Vláďo, také nešlo, ale musím říci, že se mi hudba vždycky líbila a při hudební výchově jsem se těšil, že bude zpívat Hanka Vrdlovcová nebo Vilma Traspeová. Ony chodily do hudební školy a zpívaly moc pěkně. Měli jste tam také nějaké hvězdičky, které jsi rád poslouchal?

Vláďa: Jó, tak to tedy pánové, to my jsme taky měli svoje hvězdy. U nás to byla Dáša Prouzová, Dáša Kolmanová, Majka Šestáková, učitelova dcera, a Dita Mouchová. Tyhle holky, když začaly zpívat, tak to bylo moc pěkné, dokonce si je zvali do ředitelny, vlastně ke Knotkovi, k zástupci. V kabinetu zástupce byl rozhlas. Holky do toho školního rozhlasu krásně čtyřhlasně zpívaly, měly to secvičené a bylo to pěkné. Ale já zpívat neuměl a hlavně jsem se hrozně styděl, a tak jsem schválně vydával různý pazvuky a schválně jsem to kazil. Když ale zpívaly ty naše holky, tak to bylo pěkné a my na ně byli pyšní, jako že jsou naše.

Ty jsi po základní škole nastoupil do učení na klempíře. A tvoje pracoviště bylo na střechách domů a nad vámi bylo už jenom nebe. Co tě vedlo k tomuto nasměrování? Bál ses výšek?

Vláďa: Co mě k tomu klempíření vedlo? Já nevím, jestli jste si všimli, že tady u Volanovské silnice měli klempíři dílnu? Tam bylo pár takových kluků o něco starších, než jsme byli my. Oni měli takový velký vozík, na kterém vozili plechy a my jsme jim s tím vozíkem vždycky pomáhali. Potom na tom vozíku měli ještě brašny s nářadím a to se nám taky moc líbilo. Protože s takovým nářadím už dělají velcí chlapi. Navíc můj táta byl taky klempíř,

a tak to nějak automaticky vyplynulo. A těch výšek na střechách jsem se nebál. I když musím říci, že tenkrát jsem se nebál, teď už jsem opatrnější a už se trochu bojím.

Dělal jsi od té doby, co jsi tohle řemeslo opustil, nějakou střechu? Třeba doma nebo na chalupě?

Vláďa: Samozřejmě, že jsem řemeslo nezapomněl. Na chalupě jsem si udělal celou střechu a všechno, co k tomu patří. Potom garáž. A když za mnou někdo přišel, tak jsem se občas nechal ukecat a šel jsem na střechu.

A co takové pojmy jako „šolajzna, šubráky, šufalce nebo kalhoťáky?“

Vláďa: To je jako byste se školáka ptali, kolik je jedna a jedna, to se nezapomíná, ale pravda je, že všechno jde dopředu, a věřím, že i do té klempířiny přibyly nové pojmy, které neznám a nic mi neříkají. Z vaší kontrolní otázky přiznám, že mi není znám jediný pojem a to „šufalce.“

Tak to nám dělá radost, že jsme tě nachytali. Můžeme ti prozradit, že šufalce jsou stejné falce jako šubráky, záleží na tom, z které části naši republiky onen klepíř je. Doufáme, že teď ti to je jasné. Jak tě ale napadlo opustit práci pod nebeskou klenbou a vrhnout se do hlubin země?

Vláďa: Ta cesta do dolů byla celkem prostá a zase vyplynula z potřeb, které jsem musel řešit. Když jsem se vrátil z vojny, tak jsem se rozhlížel a zjistil jsem, že existují i lépe placená zaměstnání, než jsem měl. Navíc jsem se oženil a potřebovali jsme se ženou vyřešit bydlení. Od mého původního zaměstnavatele bych se bytu nedočkal a doly byt nabízely, tak jsem to podepsal na šachtu do VKD (Výstavba kamenouhelných dolů Kladno).

To je něco jiného než VUD?

Vláďa: VUD byly Východočeské uhelné doly, to už byla vlastní těžba uhlí. Než ale začneš těžit, tak musíš ty doly nejprve vybudovat, postavit. Tak jako se staví fabrika na výrobu čehokoliv, tak se musí také doly nejprve postavit, i když pochopitelně stavíš jinak než tu fabriku, stavíš pod zemí. Nejdříve se vyhloubí jáma, která se vystrojí. Potom se dělají rozrážky, překopy a razí se chodby. Poctivá a namáhavá práce, která se dělá hodně rukama.

Stejně tak jako práce na střeše, také práce horníka pod zemí vyžaduje jistou odvahu. Vzpomínáš na svoji první cestu těžní klecí pod zem? Bál ses někdy v té hloubce?

Vláďa: Řeknu vám, že ten strach mít musíte. Kdybych neměl strach, tak tady dnes možná nejsem. To musí mít každý, ten respekt před silami přírody a tam pod zemí to je opravdu náročné i psychicky. Nikdo tam nechce zůstat. Tma, samota a to nemluvím o tom, že ti třeba přes nohy leží nějaký balvan nebo traverza, ale nejhorší, když k něčemu dojde, je ta nejistota. Ten, kdo dělá machra, na to často doplatí, to je hned. Já k tomu měl respekt od samého začátku, kdy jsem v sedmdesátém čtvrtém na šachtu nastoupil. Tenkrát jsme budovali Petrovickou úpadní na svatoňovickém dole Nejedlý, tam jsem se poprvé spustil dolů a seznámil s tím, co ta horničina obnáší.

Jak vlastně vypadala jedna taková normální pracovní směna horníka?

Petrovická úpadní

Vláďa: Ráno ve tři čtvrtě na čtyři vstáváš, o půl páté nám jel autobus. Abychom si sedli, tak jsme pospíchali na autobusák, protože kdo nastupoval po cestě, tak už si nesedl, autobus byl plný horníků. Přijeli jsme na šachtu kolem páté. Většinou jsme zahájili v kantýně, to byl světlý bod, o který jsme se nechtěli připravit. Kafíčko, páreček, ovárek nebo gulášek, na co měl kdo chuť. Potom na šatnu a převlíknout se do pracovního a v šest jsme stáli u jámy a začalo fárání. Sfárali jsme dolů, vystoupili z těžní klece a záleželo, jak daleko jsi měl dílo. Když to bylo blízko, tak jsi šel pěšky a když to bylo dál, jel jsi vláčkem, hezky první třídou. Ve Svatoňovicích na Idě byl vláček. Nasedl jsi do huntu a jelo se. Já jsem dříve, to jsem ještě nepracoval na jámě, koukal, jak horníci, kteří jdou k tomu vláčku, mají přes rameno sebezáchranný přístroj, jak se mezi horníky říká spasitele. Potom jsem si všiml, že ještě nosí kus prkýnka. Tenkrát jsem nevěděl, na co to je. Když jsem poprvé fáral, pochopil jsem, že to prkýnko si strčíš pod zadek, protože spodní stěny toho huntu jsou šikmé. Čtyři horníci se vejdou do jednoho huntu, tedy do toho kupé první třídy našeho Pendolína. Někde jsou ty vláčky elektrické, někde jsou diesely. Vláčkem jsi jel třeba kilometr a po vystoupení jsi taky třeba další kilometr šel pěšky, záleželo na tom, jak daleko jsi měl dílo. Na cestu ti svítí jenom tvoje čelovka. Když jsme přišli na místo, tak jsme se svlékli. Fáračky šly dolů a někdy jsme dělali jenom v trenýrkách. Už samotná cesta tě pěkně zahřála, pokud jsi nesl třeba střelivo nebo jinou zátěž. Dorazil jsi na místo a už z tebe lilo. Stál jsi jenom v trenýrkách a holínkách, ještě jsi nemusel nic dělat a už ses potil. Na díle se potom dělal cykl. Musel jsi udělat tak metr, metr a půl za směnu, podle toho, jak náročný byl terén v místě díla. Navrtat, odpálit, vyfedrovat, zabudovat, a když bylo potřeba, tak protáhnout potrubí. Při odpálení ses pochopitelně musel uklidit do bezpečné vzdálenosti. Musíš odejít minimálně sto padesát metrů od místa odstřelu. Ono se to všechno rychle řekne, ale tam pod tou zemí to tak rychle nejde. Nálože jsou načasované, protože kdybys odpálil všechny najednou, tak nemáš přehled o tom, kolik se jich odpálilo. Proto jsou nálože časově posunuty a střelmistr počítá, kolik jich odstřelil, pokud nevybuchly všechny, musí to řešit. My už jsme připravovali dílo pro strojní těžbu kombajny, ale pamatuji ještě šramačky, těmi se těžilo před kombajny. Byly to vlastně takové řetězové pily, které horninu podřezávaly. Aby vás ale z toho mého vzpomínání nebolely ruce, tak musíme říci, že ve dvě hodiny odpoledne jsi vyfáral nahoru. Potom tě čekala špinavá šatna a po ní čistá šatna. Jsou to ty známé řetízkové šatny. Ale musím povědět, že ses tam mohl drbat, jak jsi chtěl dlouho, všechno se ti umýt nepovedlo. Manželka na peřinách poznala, jak to na našem díle vypadá. Když jsme dělali překop, to bylo v kamení, tak byly peřiny červené, když jsme narazili na uhlí, byly peřiny černé. Ono se to těžko mylo, a tak horníci chodí jako by byli namalovaní šminkami, prostě všechno umýt najednou nešlo.

A co směnování, pod zemí se vlastně nepozná, jestli je den nebo noc, pracovali jste na směny?

Důl Ida v Malých Svatoňovicích

Vláďa: Na dolech se pochopitelně směnovalo. Dělalo se na tři směny. Já musím za sebe říci, že jsem měl nejradši odpolední směny. Hlavně kvůli tomu vstávání. Při odpolední směně ses prospal, potom sis dopoledne zařídil, co jsi potřeboval. Ale pravda je, že když sjedeš dolů, tak to slunce zhasne a ty opravdu nevíš, jestli je den nebo noc.

Myslím, že se pod zemí ani nepozná, jestli je léto nebo zima, nebo se to pozná?

Vláďa: Nepozná. To zjistíš, až když vyfáráš.

A ty jsi celou dobu, co jsi na dolech pracoval, dělal stále stejnou práci?

Vláďa: Stejnou ne. Dá se říci, že jsem začínal od píky, tak jako každý mladý kluk. Končil jsem jako střelmistr, to už je významný post, hned po štajgrovi. Na střelmistra už musíš mít něco za sebou.

Těžní hlava důlního kombajnu

A teď nám pověz, jestli sis pod zemí zkusil někdy zazpívat? Myslím, že tam může být docela dobrá akustika?

Vláďa: Řeknu to takhle, když jsme se lízli, tak jsme si i zazpívali, ale to tam nepiš, protože pít se nesmí, nechci kazit mladé začínající horníky. I když oni už vlastně žádní nejsou, ale někde byla opravdu místa s dobrou akustikou.

A co kytara? Kdy tě to chytlo? Vy máte nějakou hudební skupinu?

Vláďa: Kytaru jsem dostal příkazem. Byli jsme takhle jednou na trampu a jednou za mnou přišel jeden kámoš, ale takový raubíř, vrazil mi do ruky kytaru a řekl, tak tady to máš a budeš hrát a běda jak ne. Mně nezbylo nic jiného, než se to naučit, aby mě nezbil. Postupně jsem se osmělil a přestal se stydět. To bylo ještě před vojnou, ale jak jsem se postupně zdokonaloval, tak mě to chytlo a drží mě to dodnes. Máme příležitostnou country skupinu. Jmenuje se „Jen tak“, protože my si hrajeme jen tak. Jen tak pro radost. Scházíme se, když se dohodneme, protože zkoušet se musí. Dvě kytary, basa, bonga, housle. No a občas si jdeme někam zahrát, většinou do nějaké hospůdky. Nebo se někde jinde, vyblbneme, třeba na Havlovickém běžkování.

Vláďa ne jen tak, ale i v country skupině „Jen tak“

Mně se country moc líbí, ale nějak to nestíhám sledovat. Kdysi to vypadalo tak, že ve správné country písničce musel být alespoň nějaký honák krav, pochopitelně s pistolí proklatě nízko a ne více než jedna krásná dívka a dva takoví, kteří se pro tu krásku vzájemně zastřelili. Skoro by se zdálo, že se v našem českém prostředí nedá country napsat, neboť kovboje s pistolí aby tady člověk tenkrát pohledal. Musíme bohužel konstatovat, že počet pistolníků na čtverečný metr u nás stoupá. Myslím ale, že country se od pistolníků posunula a je dnes jiná, než byla dříve. Jak to vidíš ty?

Vláďa: Podle mě je ta country pořád horší a horší. Mně se víc líbily ty dřívější country písničky, ty dřívější texty. Ne že bych chtěl na někoho vytahovat kolty, to ne, ale rádi o tom zpíváme. Ty písničky dříve i s jejich texty mi připadaly takové klidnější a to se mi líbilo.

A teď nám pověz, kdy ses rozhodl vstoupit do Chorey Corcotnica a co, nebo kdo tě do tohoto sboru přivedl?

Na fotu poznáváme, další zpěvačku ChC Štěpánku Prouzovou

Vláďa: Já jsem se nerozhodl, ale jednou jsme byli požádáni, abychom šli svými mužskými hlasy vypomoci původnímu ženskému sboru Chorea Corcontica. Tenkrát tam byl s námi Jarda Mazáču, myslím, že také Pavel Kolbert a Víťa Hálek. Po koncertě jsme společně seděli na Volanovské v restauraci Junior. Byli tam také zpěváci z Polska, kteří na tom koncertě v síni Bohuslava Martinů společně vystupovali. Poseděli jsme, pojedli, popili, bylo to pěkné. Na závěr nám sbormistryně Eva poděkovala a sdělila nám, že kdyby zas někdy byla potřeba, tak se na nás obrátí. Jarda Mazáč vstal a řekl: „Tak to tedy pozor, buď nás chcete, nebo nechcete?“ Eva se tenkrát obrátila ke sboru a řekla: „Tak co, holky, chceme, nebo nechceme?“ A bylo to. Tím se ze ženského sboru stal sbor smíšený.

Máš nějaké písničky z našeho posledního repertoáru, na které se obzvláště těšíš, a na druhou stranu nějaké, kterých se bojíš?

Vláďa: To víš, že mám, to má snad každý. Jsou prostě písničky, které se ti líbí, a jsou takové, které se ti nelíbí. Že bych se nějaké písničky bál, to ne.

Vláďo, děkujeme za povídání a měj se pěkně a ahoj.

S Vladimírem Matouškem, členem sboru Chorea Corcontica, si povídali Štěpán a Jan Vojáčkovi

P. S. A díky za ty pěkné písničky s tvojí kytarou a zpěvem

Jenda, Štěpán