Gymnázium Trutnov
Květa: Mám obor biologie - zeměpis a odbornou specializaci fytogeografie. Učila jsem hlavně biologii a jsem regionalista. Z toho vyplývá i moje práce: snažila jsem se dobře připravit žáky na vysoké školy, vést je ke vztahu k přírodě, naladit je ke zdravému pohybu, hlavně po horách, k poznání jejich rodného kraje a tím i k vztahu k naší vlasti. A kdybych neměla mladé lidi ráda, už bych na škole dávno nebyla. Musím totiž říci, že se bohužel zapálení žáků pro samotné studium, zdá se mi, v poslední době nějak ztrácí. Ne že by nechtěli mít nějaký akademický titul, to by chtěl samozřejmě každý, ale chtěli by k tomu dojít nějakou zkratkou, nějak bez námahy. Naše školská reforma jim k tomu bohužel nahrává. Jsem ve školství už padesát čtyři let, ale ten poslední přístup! Co žák, to kus, za který se berou peníze. Buďte rádi, že ho tady máte, hlavně po něm moc nechtějte. Škola musí být především zábava, aby nám žák neodešel jinam. Vzpomínám na mé dřívější žáky a jejich zápal. Mohu říci, že jsem se od spousty z nich tenkrát i učila. Jeden student a jeho znalosti v mineralogii, to jsem sama tak neznala jako on. Byla to i pro mě motivace, dohánět je. To už teď není, občas na mě někdo vytáhne internetové kouzlo, ale je vidět, že ani sám neví, o čem mluví a co si to vytiskl. Ale hlavně je vidět, že ty informace nehledal, aby se je naučil, ale chtěl jenom, abych dala pokoj, tak mi něco přinesl.
Vrátím se ale k původní otázce. Ano, mám zahrádku, jsem v nitru zemědělec.
Z domovních knih chaty Děvín jsme se dozvěděli, že jsi také byla po několik let správkyní této chaty trutnovského gymnázia. Máš nějakou vzpomínku z této doby?
Květa: Vzpomínek na Děvín mám nepřeberné množství. Nebyla jsem správkyní, jen jsem se na chodu Děvína podílela. Vůdčí postavou tam byl můj výborný kolega, velmi obětavý a nezištný Zdeněk Vít. A právě na Děvíně se vytvářely ty krásné vztahy mezi kantory a mezi žáky. Byly to šťastné roky mého života. Víš, ono když se píše o horské chatě v Krkonoších, tak by každý nejraději slyšel nějaký napínavý příběh, kde zasahovala horská služba a kde šlo o minuty, na kterých visel lidský život. Kde stačilo jen málo a všichni by ve vánici zmrzli. Ale čím je člověk starší, tím více si váží těch chvil, kdy se neděje vůbec nic. Kdy jen tak sedíš a s někým si povídáš a popíjíš teplý čaj. Kdy třeba i venku fouká a ty tam nemusíš, nemusíš nic. Ty jenom posloucháš a najednou zjistíš, že někdo, o kom sis myslela, že to je ten blbeček z béčka, který chodí věčně pozdě a snad nikdy nenosí úkoly, tak ten se doma stará o svého mladšího bráchu, protože zůstali s mámou sami. Máma se vrací domů často opilá. A ten kluk teď přemýšlí, jak a z čeho to má udělat, aby měl jeho mladší brácha Vánoce. To se potom sama před sebou zastydíš, že jsi tak povrchně a rychle soudila. Potom ti to dojde a začneš si vážit lidí, kteří nežijí jenom pro sebe. Potom si uvědomíš, že stačí jen o něco méně lásky mezi lidmi a ne tam na těch horách, ale doma ve svých bytech všichni zmrzneme.
Děvín bylo pro nás místo, kde se navazovaly nové a krásné vztahy mezi učiteli a žáky. Pěkně se poslouchá a vypráví u společné práce, pochopitelně tam, kde to jde. My jsme poslední týden o prázdninách v srpnu na Děvíně pořádali akci, které jsme říkali prázdninové borůvkové orgie. Účastnili se toho hlavně žáci mé třídy, ale přidávali se k nám i bývalí žáci, kteří už byli na vysoké škole. Vždycky jsme do takového obrovského lavoru s holkami zadělaly těsto a každý dostal hrníček, do kterého musel nasbírat borůvky. Studenti se rozeběhli kolem chaty, aby každý svůj hrníček borůvkami vrchovatě naplnil. Kluci vyřezali dřevěnou měchačku, vypracovali jsme těsto a potom jsme dělali desítky, desítky, desítky kynutých knedlíků. Potom jsme je naházeli do dvou hrnců, které stály na kamnech a tam se ty knedlíky uvařily. Každý, kdo šel kolem, také dostal a pochopitelně jsme je všechny snědli. Musím říct, že byly výborné. Doma mi tak nechutnaly jako tam na tom Děvíně. Ty čerstvé borůvky, těsto zadělávané u kamen, kde se topilo dřívím, a potom to vaření na kamnech s velkými pláty. Voda v hrnci bublá a občas šplíchne ven na ta rozžhavená kamna, jenom to zasyčí. To jak se pára vystupující z hrnce dotkne mírně odkryté pokličky a poté se promění do malých kapiček, které stékají až k jejímu okraji. Kapičky se na své pouti pokličkou postupně proměňují ve větší kapku, která na konci ukápne vedle hrnce. Potom ještě chvíli schoulená do kuličky po plátech poskakuje a tančí, než se úplně promění v obláček páry a zmizí. Někdy to zaprská tak, jakoby kapka při svém tanci stepovala. Nikdo nic neříká, jenom každý pozoruje ten tanec a poslouchá ten stepující rytmus vodní kapky a zdá se, jakoby i starosti mizely a odplouvaly tak, jako ten malý obláček páry. V takových chvílích jsem znovu pochopila, že nejsem sama, kdo má starosti. Došlo mi, že lidi kolem mají kolikrát větší trápení a přesto neházejí flintu do žita. A nejvíc mě potěšilo, když jsem zjistila, že si děláme starost o stejnou věc. Víš, najednou jsem cítila, že na to nejsem sama, že to nemůže špatně dopadnout. A že tak nějak, jako se ten obláček páry na své další pouti určitě spojí do většího oblaku, aby svlažil zemi, také to naše společné starání dá věcem dobře dopadnout. Nádhera, najednou máš před sebou jenom to těšení na tu dobrotu, nezapomenutelná atmosféra. K tomu všemu ještě hraní a zpívání jednak s kytarou, ale brali si tam studenti různé nástroje, každý na co uměl, třeba i trubku si přinesli. Celé večery se hrálo a hlavně zpívalo. Možná by jiní mohli vyprávět, kolik manželství se tam v té krásné atmosféře začalo. Právě tam, kdy každý otevřel svoji duši a říkal, co má rád, co se mu líbí a co ne. Čeho se bojí, čeho si váží, na co se těší a co by jednou chtěl…
Abych ale nezůstala dlužná ani ten příběh z hor, tak vám nějaký povím.
Povím vám třeba o tom, jak si kluci stavěli iglú a dokonce v něm spali. Však to víte, že v Modrém dole o sníh není nouze. Až na tu letošní zimu, kdy chyběl sníh dokonce i v Alpách. Kluci za mnou jednou přišli, že prý dřevěná chata s kamny je moc nóbl. Prý že chtějí pořádnou průpravu, proto budou spát venku v iglú. Já jsem jim v tom nebránila, bylo to kousek od chaty a zdálo se mi to bezpečné. Se stavbou jsme jim pomohli všichni. Některé holky se chtěly k tomu nocování venku přidat, ale byla jsem neoblomná. Jednak jsem argumentovala tím, že holky na vojnu nechodí a nemusí tudíž být tak zoceleny, jako kluci. Ale myslím, že tím největším argumentem, který holky odradil, bylo zhoršující se počasí. Žádná vánice, ale odpolední sluníčko už dávno zalezlo a mráz se nám dával do rukou, nohou, uší a nezakrytých nosů. Chvíli jsem přemýšlela, jestli to spaní nemám také klukům zakázat, ale potom jsem to nechala tak. Vypili jsme na zahřátí teplý čaj a dali si večeři. Kluci se už nemohli dočkat, a tak jsme šli ten večer nějak dříve spát. Však to ale znáte, jde se spát, ale ještě dlouho, dlouho slyšíte to povídání, kdy si toho musejí mezi sebou tolik povědět. Když už si ale i kluci přestali povídat a pomalu v tom do noci ponořeném Modrém dole usínali a nad nimi byla jenom vrstva sněhu s malým okénkem, aby tudy proudil vzduch, zaslechli venku volání. Vzájemně se všichni probudili, aby se ujistili, že to noční volání není jenom přelud jejich snu. Potom vylezli ven. Byla mlha a nepříjemné vlhké počasí, kdy mráz zalézá za nehty. Pokusili se s volajícím navázat kontakt. K jejich velké radosti se jim to povedlo. Ten zoufalý hlas patřil německé zbloudilé turistce. Vyrazili jí do té tmy naproti a přivedli ji do chaty. Teplý čaj a vytopený Děvín jí vrátily úsměv do tváře. Kdyby tenkrát spali společně s námi na chatě, kdo ví, jak by to s ní dopadlo.
On je ten Děvín dost exponované místo, je to dvanáct set metrů vysoko. Tak jsme tam občas někoho zachraňovali. Jednou se jeden lékař s nějakým inženýrem zřítili z Modrodolského vodopádu. Bylo to devátého května, to si ještě dnes pamatuji. Tenkrát byla velká spousta sněhu. Byla jsem tam s vysokoškoláky. Ošetřili jsme ho a naši hoši ho snášeli až k Milířům a tam si ho převzala horská služba. Chudák potom přišel o ledvinu, ale život mu naši kluci zachránili.
Myslím ale, že taková nejhorší vzpomínka byla na školní třídu malých dětí. Seděli jsme na Děvíně, bylo snad už pět hodin večer, ale venku bylo ještě trochu světlo. Právě jsme pili teplý čaj, a tak nějak pěkně jsme si povídali. Vtom se k nám dovnitř přiřítili takoví menší kluci. Byli celí usmrkaní a vykřikli: „Paní učitelka se nám zabila.“ To bylo vše. Na nic jsme nečekali, rychle jsme na sebe něco naházeli a běželi ven. Naši kluci šli hledat učitelku a já společně s holkami začala sbírat po lese popadané děti. Kluci našli učitelku v kleči. Ležela tam a nejevila známky života. Když k ní přišli, začala se probírat, naštěstí. Potom zjistili, že vedle v kleči leží další kluk a kus dál se
