web software
Mobirise

Ahoj Evo, vítáme tě znovu v kavárně. Nedávno jsme vydali knížku našich předešlých rozhovorů, kterou jsme nazvali Chorea Corcontica sobě I. Slíbili jsme si, že v našem povídání budeme pokračovat, protože nás to baví a protože jsme si ještě nepovídali se všemi členy našeho sboru a myslíme, že by byla velká škoda, kdyby nám o sobě naši zpěváci 

něco nepověděli. Začínáme tedy povídání, do nové knihy, pojďme tedy o sobě znovu něco prozradit a pojďme se znovu navzájem poslouchat.  Říkali jsme si ale, že nové povídání nemůžeme začít jinak, než povídáním s tebou. Díval jsem se, kdy jsme takto seděli spolu posledně, a zjistil jsem, že od našeho společného setkání zde už uplynulo téměř pět let. 

Václav Cílek jednou řekl: „Něco se stalo s časem.“ Nemáš také ten pocit, že se s časem něco stalo? Že nějak rychleji utíká?

Eva: Je pravda, že se mi taky nezdá, že by to bylo tak dlouho, kdy jsme seděli společně v cukrárně Eduška a mlsali a povídali… 

Ani jsem se nezeptal a rovnou ti nalévám kávu, mohu? Nebo raději čaj? Ten tu také máme.  
Když jsme u té kávy, vybavila se mi vzpomínka, jak si naše maminka v neděli odpoledne uvařila kafe a potom na gramofon položila velkou dlouhohrající desku, tenkrát ještě žádnou LP desku, ale tu na sedmdesát osm otáček a poslouchala hudbu. Vybavuješ si také nějaký váš gramofon, nebo magnetofon z dětství?  

Eva: Prosila bych kávu, bez mléka a s cukrem, děkuji, tu mám moc ráda.  
Magnetofon jsme nevlastnili, ale náš strýček ano. A jednou nás přišel nahrávat na ten jeho. Já i Jana jsme tam hráli na klavír – ještě teď si pamatuji tu skladbu, jmenovala se Kmotr Vávra, a když ji nyní s mými žáky hraju, tak si na to vždy vzpomenu. Náš tatínek si tam na té nahrávce zazpíval píseň „Včera neděle byla“ a jako naschvál zapomněl text. V té době jsme si ten magnetofonový pásek občas slavnostně přehráli, ale později se kamsi ztratil, takže to zůstalo uchováno jen v mé paměti. No a gramofon nás provázel celým dětstvím.

Mobirise

Náš tatínek měl obrovskou sbírku desek, hlavně ale vážnou muziku. Náš byt byl zařízený poměrně skromně, ale gramofon byl vždy nej, na něm a na deskách se nešetřilo. Když jsme už byly se sestrou starší, chtěly jsme mít také své desky – ty „moderní“. Ale bohužel, to už z pohledu tatínka bylo škoda peněz! Vlastnily jsme tedy jen několik málo kousků – například Neckářovu Lékořici,

Tak to byl ten magnetofon                     o jsme nedávno zpívali se sborem, a dál už si moc
                                                                        nevzpomínám. Ještě si pamatuji samozřejmě na desky s Hurvínkem, na Holzmana a pár dalších.

Říkal jsem si, jestli nám v dnešní době neubylo trochu toho těšení se na něco. Když mluvíme o těch gramofonových deskách. Vzpomínám, jak jsme se těšili, že vyjde nová deska. Třeba nové LP Lenky Filipové. Nebo nová Věra Wajsarová a potom jsme si pro desku zašli do obchodu a přinesli jsme si ji domu a stejně tak jako tenkrát naše maminka jsme si tu desku večer u kávy poslechli. Bylo to moc pěkné. Měla si také nějaké těšení na desky nebo na knížky, které vycházely vždy ve čtvrtek nové. Nebo abychom to nesměrovali jenom do minulosti, máš to těšení také dnes? 

Eva: Já to těšení nemám na desky, ani moc nekupuji knížky, ale nedovedu si představit den bez rozečtené knížky. Takže pilně navštěvuji místní rtyňskou knihovnu. A protože dopoledne máme v knihovně otevřeno jen dvakrát v týdnu a jen do 12 hodin, tak si musím skloubit návštěvu knihovny už s cestou do práce. V 11 hodin seběhnu z kopce dolů do knihovny, naložím si ranec vypůjčených knih na záda, a protože se mi už nechce tím prudkým stoupáním do kopce zpátky domů, tak jdu s těmi knížkami do Úpice a navečer zase zpět. Ale vůbec mi to nevadí, ten pocit, že mám zase zásobu hezkého čtení, ten mi to vyváží.

Mobirise
                                            Knihovnu u nás ve Rtyni v Podkrkonoší, mám ráda

Jednou jsem četl knížku od muzikologa Jiřího Pilky: „Setkání s hudbou“. Jiří Pilka tam v závěru knížky doporučil seznam skladeb, které bychom si měli zařadit do své domácí diskotéky. Které skladby, nebo písničky by si zařadila do tohoto seznamu ty? Nemyslím, ale jenom ta velká a nádherná díla klasiků jakými byly Bach či Mozart a mnozí další. Mám na mysli to, co si ráda poslechneš, ať je to z kteréhokoliv žánru.

Eva: Mám ráda třeba Nohavicu, Dobeše, Wabiho Daňka, tyhle jejich písničky poslouchám dost často…

Nezkoušela si někdy napsat nějakou svoji skladbu, či nějakou rozcvičovací etudu nebo písničku? Jestli už něco máš a my o tom nevíme, tak to se moc omlouváme a doplníme si vzdělání.

Eva: To spíš zase zavzpomínám na dobu dětství, to jsme s Janou „vlastní skladby“ skládali. Měli jsme na to každá svůj notový sešit, psali jsme do něj noty skladbičky, co se jmenovaly třeba: „Tatínek jde z práce“ nebo „Veselá písnička“ a jiné další skvosty a pak jsme si to vzájemně hrály. Braly jsme to velmi vážně, i když z dnešního pohledu měly ty skladby pochopitelně spoustu nedostatků. Taky se ty sešity nedochovaly, nebo že by je měla sestra Jana?
Pro své žáčky jsem nikdy nic psát ani nemusela, protože klavírní literatury je nepřeberné množství, takže by to bylo nošení dříví do lesa. Spíš mám až přebytek not, které jsem nashromáždila za celý svůj pracovní život. A když se podívám dospodu té hromady not, tak se vždycky divím, co tam najdu za poklady, které jsme s nikým třeba deset let nezahráli!

Vidíš, když vzpomínáš na to dětské komponování, je v tom vidět, že jsme všichni jako děti trochu odvážnější. (Dokud nás někdo neutlumí). A také v tom slyším, že jste měli pěkné dětství, kde to fungovalo. Kde byl tatínek i maminka. Já si tak představuju, jak asi vypadala ta skladbička „Tatínek jde z práce“. Jestli to u vás bylo jako u nás, tak by ta skladba začala mohutným až hřmotným ántré, možná i tónů velmi neharmonických, ani by nám nestačili klávesy piána a poohlíželi bychom se, jak se píší noty pro buben a ostatní bicí. To aby ta skladba co nejvěrněji popsala situaci, kdy tatínek ještě není doma. Po zjištění, že se tatínek blíží, by v té skladbě zazněly jakési fanfáry, tedy přesněji troubení na poplach a po onom zatroubení nástup na překotné uvádění pokoje do obyvatelného stavu. Prsty obou rukou na klávesách by měly co dělat aby to stihly. V závěru skladby by ale posluchač sám zjistil a nepochyboval by o tom, že tatínek již dorazil, neboť skladba by se změnila k nepoznání. Z klavíru by znělo něco tak nádherného a každý jakoby před sebou viděl ten harmonický obraz dětí píšících si úkoly.
Pojďme však do současnosti, nedávno jsme společně oslavili třicáté páté výročí založení našeho sboru. Sami za sebe můžeme říci, že nás vlastně potkalo životní štěstí, že jsme se, se sborem Chorea Corcontica potkali. A co ty? Pokládáš své setkání s Choreou Corcontica také za štěstí?

Eva: Já už si to bez toho našeho sboru ani moc neumím představit, vždyť jsem tam prožila spoustu let – spočítala jsem si, že jsem do sboru vstoupila tuším v roce 1983. Protože v té době jsem měla ve škole, kde jsem učila, dětský pěvecký sbor, tak jsem byla moc ráda, že si můžu taky zazpívat já, že ta odpovědnost za sbor neleží na mně, že se můžu těšit na zkoušky, kde si příjemně posedím, pozpívám a v klídku uvolněná odejdu domů. Ale stejně mi to nedalo, co si budu nalhávat…přemýšlela jsem při zkoušce, jak bych tu skladbu nacvičila se sborem já, jinak, možná rychleji, jak to udělat, aby můj alt, kde jsem zpívala, svůj hlas uměl rychle a dobře, atd. atd. Taky se mi v té době zdálo, že se Václav (Hátle) stále donekonečna vrací a vše znovu a znovu opakuje. Dnes už ho velmi chápu, rychlost nácviku písně není určitě to nejdůležitější.
Pak jsem s Václavem začala spolupracovat a určité skladby jsem se sborem nacvičila jen já. No, a když mi oznámil, že se stěhuje a že sbor buďto zanikne (?), nebo to zkusím převzít, tak už jsem měla jasno, že to vezmu po něm. Že bych tu druhou možnost ani nemohla připustit….Takže ano, své setkání se sborem pokládám určitě za štěstí.
A na druhou stranu, za štěstí pro sbor pokládám i váš vstup do našeho sboru. Protože vy oba dva máte spoustu fantazie a nových nápadů, jak sborové dění oživit, nemluvě o textech našich některých písní. Za to vám moc děkuji..

Ani nevíme, jestli tu tvoji poklonu zde můžeme nechat, ale moc děkujeme.
Kromě toho že si sbormistryní našeho sboru učíš na hudební škole. Asi si každý dovedeme představit práci učitele v základní škole. Mohla by si nám ale popsat takový běžný den učitelky v hudební škole? Ne že bychom chtěli zjišťovat tvé pracovní nasazení, ale jen tak. A řekni nám to od toho vstávání, v kolik vstáváš a dál. My si to potom porovnáme s tím, co nám zde vyprávěl Láďa Matoušek o práci horníka. Možná se pak bude říkat: „Jsem učitel v hudební škole. Kdo je víc?“

Eva: Nejlepší na mém pracovním životě je to, že můžu vstávat bez budíku, prostě až se probudím. To má málo kdo, že? Mám čas v klidu na snídani, na dopolední kávičku s knížkou, obstarání všeho potřebného, uvaření oběda. Od března přibližně do října si jdu ještě dopoledne vždycky půl hodinky zaběhat po lesních cestičkách a při tom si krásně pročistím hlavu. Teď v zimě běhám aspoň částečně cestou do práce, protože mi ten pohyb chybí.
Další, tentokrát polední kávička s knížkou a pak hodinová procházka hezkou přírodou, kde potkávám leda tak srnky v lese, poté příchod do školy. Ve škole příjemné děti, které se vše doma pečlivě naučily, takže byla pro mě radost s nimi strávit vyučování a pak už další, tentokrát večerní hodinová procházka zase domů (teď v zimě s baterkou) No není to závidění hodný život?
 Pochopitelně to, jak jsem to vylíčila, je ta ideální možnost, ta skutečnost je trochu jiná - všelijaké porady, vystoupení, žáci, kteří nic nedělají, jsou rozhodně častějším jevem než ti připravení a naučení, ale přesto bych svoji práci nevyměnila za nic jiného.

Čekal jsem to napínavější. Na začátku jsem ti dokonce trochu záviděl, než si naznačila, že skutečnost je trochu jiná. To jsem si říkal, kde je ta práce? Ale pověz nám ještě. Víme, že se na základní škole nejen děti, ale i učitelky obávají „rodičáků“. To vy tam asi nemáte, že? Máte ale žákovské koncerty, obáváš se těch koncertů? Třeba že se tam něco nepovede? Nebo se na ně těšíš?

Mobirise
                                    Škola Anny Marie Buxton, moje práce- mám ji ráda
Eva: Rodičáky jsme dřív taky měli, ale u nás to nemělo ten smysl jako na jiných typech škol. Tak se to prostě zrušilo. My jsme s rodiči v kontaktu zcela běžně po celý školní rok. Já mám ve své třídě pravidelně několik rodičů nebo prarodičů, kteří každý týden poslouchají, jak to těm jejich ratolestem jde, jak pokračují a jak se zlepšují (nebo taky ne). A ta žákovská vystoupení, to je bič víc na kantory než na žáky. Však si to jistě dovedete představit, žáček se něco naučí, vše nazkoušíme, připravíme a potom v zákulisí při vlastní produkci za toho malého umělce trnu a popoháním ho v duchu k cíli. Když to dopadne, tak fajn, ale když se chybička vloudí, tak mockrát musím osušovat slzičky a chválit aspoň za něco. Třeba za to, že doklopýtal přes všechny chyby k závěru skladby a pěkně se uklonil.

Máš nějakou vzpomínku na některý z těchto koncertů tvých žáků?

Eva: Vzpomínek mám strašně moc, však už učím víc jak čtyřicet let. Některé skladby mám stále spojené s jedním žákem, i když už uplynulo desetiletí, kdy to hrál. Už pochopitelně učím i děti svých dětí. A baví mě to naštěstí stále stejně.
Mobirise

Na jednom vystoupení u nás ve škole jednou vypnuli proud. Dali jsme tam rychle nahonem sehnané svíčky a účinkující hráli skoro potmě. Děti ani neměly tolik trému, protože nebyly tak vidět. To byl pro ně silný zážitek, stejně tak pro rodiče!

Teď se trochu vrátíme k létu.Musíme říci, že si 

Vzpomínek mám strašně moc,               nás překvapila , když jsme u vás vítali
však už učím víc jak čtyřicet let,            umělecké prázdniny a ty jsi přišla s banjem.
               mám to ráda                                Teď už máme zimu, hraješ ještě na banjo?
                                                                       A proč tě napadl právě tento nástroj?

Eva: Na banjo hraju stále a moc mě to baví. Jen tomu bohužel nedávám tolik času, kolik by si to banjo zasloužilo. A proč právě tento nástroj? Protože se u nás vyskytlo. My jsme ho koupili
Mobirise

synovi Bohoušovi jako dárek k promoci, dokonce se na to banjo skládala větší část blízkých příbuzných, protože není zrovna levné. On totiž hraje na kytaru a banjo se mu vždycky líbilo, ( např. si zkoušel udělat banjo ze starší kytary), tak jsme mu chtěli udělat radost. A on po čase zjistil, že to není tak jednoduché na něj hrát, jak si původně myslel, nebo na to hraní už neměl tolik času. A milé banjo zůstalo aspoň nejméně rok opuštěné…Tak jsem si řekla, že to zkusím. A ještě mě vyprovokoval Bohouš

   Banjo je pěkná věc,                               (tentokrát myslím manžela), když mi tvrdil, že to nemůžu 
   mám ho také ráda.                                  zvládnout, že bych musela hrát hodiny a hodiny denně, že to je moc těžké (četl si všelijaké životopisy bandžistů), že než hrát špatně, tak radši ať to ani nezkouším…Nevím, jestli to byl jeho záměr, ale podařilo se mu mě zdravě naštvat. A začala jsem hrát, hlavně ale metodou pokusu a omylu. Pak jsme koupili učebnici hry na banjo a to už šlo samozřejmě lépe. Teď v říjnu jsem absolvovala třídenní dílnu hry banjistů v Malých Svatoňovicích. Pochopitelně jsem byla v začátečnících, středně pokročilí možná budou příští rok na příští dílně. Očekávala jsem, že mi náš lektor vytkne spoustu chyb, co vše dělám špatně, ale kupodivu byl spokojený! Domluvili jsme se spolu, že mi bude dávat občas nějaké hodiny, bydlí totiž v Červeném Kostelci, tedy skoro soused. Tak po vánocích se do toho doufám dám. 
Snažím se hrát denně aspoň chvíli, banjo je stálou „dekorací“ naší kuchyně. Pravidelně si tak hrou vyplňuji dobu, kdy běží v televizi reklamy.

My se v té problematice neorientujeme, ale vzpomínám si, že si tam měla celkem jasný požadavek, aby kytary hrály ty písničky v G-dur. To je tak, že banjo je naladěno vždy pro jednu tóninu a na jinou musí být jiné banjo? Nebo jak je to?

Eva: To ne, stačí jeden nástroj, ale já jsem ještě tenkrát neměla na banju tzv. skobičky a nevlastnila jsem kapodastr, abych mohla hrát i v jiných tóninách. Teď už to mám vše, jak má být a v červnu už určitě budu hrát všechno, slibuji.

Bydlíš uprostřed lesů, obklopená nádhernou přírodou. Vyměnila by si to za ruch města?

Eva: Mně se u nás velice líbí, už bych neměnila. Pochopitelně vím, jaké je to bydlet v paneláku. Žila jsem v něm skoro třicet let. Je v něm příjemně, nic proti tomu. Ale já budu raději denně dělat polínka a tahat kolečka se dřevem na topení, zvykat si na to, že občas musím letět namydlená do sklepa zapnout vodu, když vypadne pumpa a podobné nepříjemnosti. Ale ten klid tam u nás, to stojí za to.

A co hlasy té přírody kolem vás? Je rozdíl mezi ránem a večerem?

Eva: Hlas přírody, to je u nás hlavně štěkot našich pejsánků, Bena a Betyny, když má někdo z kolemjdoucích tu drzost, že jim courá za plotem. Nebo někdy v noci nás probudí štěkáním, třeba na ježka na zahradě, případně srnce v lese. Také houbaři je rozčilují…
Ale nejkrásnější je stejně probuzení s ptačím zpěvem! 
Mobirise
                                                       Pusťte nás k tomu masíčku,
                                                              my ho také rádi
Za pár dnů oslavíme Vánoce. Já se přiznám, že jsem kromě jiného nevěděl, že se ve slově Vánoce píše velké „V“. Jsou pro tebe vánoce velké?

Eva: Já si ze školy pamatuji ještě malé v, když to jsou svátky, co trvají víc než jeden den. Na velké V jsem si ještě nezvykla, ani jsem to dosud nevěděla. Ale myslím, že to písmeno není podstatné, ať je velké nebo malé.
 Jenže vánoce, hlavně doba před nimi, to je to nejhektičtější období pro mě z celého roku. Dva týdny před vánocemi skoro marně hledám den, kdy nemám koncert, besídku, doprovod zpěváka kdesi…prostě chaos. Přemýšlím jak sestavit program pro náš sbor, pro školní sbor, co vzít s sebou na které vystoupení, v kolik hodin, jestli už je vyrobený plakát, co se potřebujeme doučit, jestli to stihneme a kdovíco ještě. Takže si oddechnu jeden den před Štědrým dnem po všech těch koncertech a snažím se vše dohnat, dokoupit, dodělat dárky, případně douklidit.
A pak už konečně vánoce jsou a jsou moc krásné…..

Děkujeme ti, Evo, že jsi přišla, káva s tebou nám vždycky chutná. Ahoj.

Se sbormistrem sboru Chorea Corcontica Evou Slaninovou si povídali Jan a Štěpán Vojáčkovi

Mobirise
                          Posluchači ještě nepřišli, ale zkouška před koncertem musí být,
                                                    vlastně i tenhle čas mám ráda.
P.S. Tak ahoj Evo, pozdravuj doma a nezapomeň nakrmit ty vaše bafany a nasyp také ptáčkům za to, že nám všem tak krásně zpívají a až zase někam pojedeme, budeš nám vyprávět o těch knížkách, co si chodíš do knihovny vypůjčovat.
                                               
                                                                                                                                              Jenda, Štěpán